Cestou domů

Proč já?

Proč si ksakru musela vybrat ausgrechnet mě?

Až do teďka bylo všechno v pohodě. Vlastně jsem mohl být sám se sebou docela spokojený. Jel jsem v tramvaji, jejíž kapacita musela být překročena alespoň o padesát procent. Jasně, tohle je odpolední špička. Lopaty jedoucí z fabriky a čpící levným hnědým mýdlem s jelenem. Klotové rukávy jedoucí ze svých dusných kanceláří a páchnoucí potem. Studenti jedoucí ze školy a kolem nich pižmový odér neukojeného sexuálního apetýtu a pepermintových žvýkaček. Důchodci čpící lacinou kolínskou, naftalínem a v horších případech i močí. Ti všichni se tady tlačili, dusili a nechtěně objímali.

Ale já jsem seděl. Urval jsem místo k sezení hned u dveří a hned začal dělat to, co všichni, kteří sedí v přeplněné tramvaji. Začal se tvářit, že tu nejsem a se zájmem pozorovat krajinu za okny, kterou jsem projížděl asi potisícáté.

A pak jsem udělal tu obrovskou nepředvídatelnou chybu. Rozhlídl jsem se kolem sebe a v tu chvíli bych si nejradši nafackoval.

Stála tam, byla mladá, tak nejvýš pětadvacet a opírala se o rukojeť kočárku. Bezradně a trochu nervózně se rozhlížela okolo. Její pohled se setkal s mým a já věděl, že je to v pytli. V příštím okamžiku mě požádá, jestli bych jí nepomohl ven s kočárkem. A co já? Můžu říct ne? Samozřejmě, že nemůžu! Budu muset vstát a s hraným úsměvem jí pomoci s tím pitomým kočárkem. Co se stane pak, je jasné. Až do proderu zpátky do tramvaje, bude moje místo beznadějně obsazené. Bude na něm sedět některý z důchodců, kteří bůhvíproč musí cestovat zrovna v době odpolední špičky, a nebo – což bude ještě horší – některých z těch nesnesitelných adolescentů, vyžívajících se v co nejhlasitějším chechtání a zuřivém rozesílání esemesek na všechny strany.

Ale proč to musím být zrovna já? Proč se tak upřeně díváš právě na mě, ty náno? Kolem tebe stojí spousta dalších lidí, tak proč hledíš na mě? Stojí, rozumíš, oni stojí! Klidně ti mohou pomoci a vůbec nic je to nebude stát, tak proč si nevybereš někoho z nich? Co třeba toho staříka, co stojí hned vedle tebe? Vždyť mu nemůže být víc než sedmdesát. No dobrá, tak je mu pětasedmdesát, ale proč by ti nemohl pomoci? Určitě by to zvládl, podívej jaké s sebou vláčí těžké tašky, ten by ten tvůj kočárek unesl v jedné ruce. Sice přešlapuje z nohy na nohu a nešťastně pobrblává na mladé, kteří ho nepustí sednout – zrovna jeho, kterého tak bolí nohy....

Bodejť by také nebolely, když celé dopoledne lítal po Kauflandu a nakupoval všechno, na čem byla visačka SLEVA. Znám je, dobře je znám. Běhat po nákupech mohou, ale jen co se čtyřmi k prasknutí narvanými igelitkami nastoupí do tramvaje, jsou z nich nemohoucí invalidé!

A nebo ten študentík. Typický produkt dnešní doby. Vyholená hlava, na uších sluchátka discmana a z něj nějakou strašnou dusárnu. Proč ten by nemohl pomoci, místo toho přitroublého špulení rtů a pohupování do rytmu. Jen ať si trochu protáhne kostru, vůbec mu to neuškodí.

Tak už se hergot přestaň dívat ne mě! Jsem tady snad jediný? Jsem já nějaký tvůj spasitel? Podívej se kolem sebe; já nejsem žádný filantrop, lidumil, Ježíš Kristus! Mě cizí starosti nezajímají, sám mám svých dost. Nebudu řešit cizí problémy, já prostě jen jedu domů. Taky na tebe nekřičím a nežádám tě o radu, když už zítra můžu být bez práce, má žena chrápe se svým šéfem a holka se tahá s tím nejodpornějším hajzlíkem z ulice, který nezdraví ani své vlastní rodiče. A tahám tě do toho? Nutím tě, abys mi s tím pomáhala? Tak proč to chceš po mě?

Vždyť já jen jedu domů. Nechci nic víc, než sedět na tomhle sedátku, dokud tam nedojedu.

Nic víc, chápeš? Nic víc!

„Promiňte prosím vás, teď už bude Plynární?“ zeptala se mě a její pohled byl světlemodře nejistý.

Zarazil jsem se.

A pak se zasmál. Ale ne nuceně, naopak upřímně a ulehčeně.

„Ne, ještě tři zastávky,“ řekl jsem.

„Děkuju,“ odpověděla.

„Taky tam vystupuju, pomůžu vám s tím kočárkem.“

Vděčně se usmála.

A mně bylo dobře. Tak dobře, jak jen může být dobře člověku, který pomůže mladé mamince s kočárkem. Tak dobře jako člověku, kterému se v přeplněné tramvaji podařilo uhájit své místo k sezení. Tak dobře, jak jen může být dobře někomu, kdo pomůže a nic ho to nestojí.