Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAnděl
Autor
wišně
Anděl
Jednou byl svět. Byl čistý, nevinný a nepoškozený. Květiny nádherně voněly, stromy krásně rostly. Nebe bylo po celém světě blankytné. Slunce nesvítilo ani moc ani málo. Každý den byl úplně čistý. Rostliny nepotřebovaly vzduch ani vodu, rostly si jen tak. Strážcem tohoto klidného, čistého světa byl jeden zvláštní tvor. Chránil svojí zemi, svůj svět před lidmi. Nikdy nedovolil, aby se v jeho světě objevil jediný člověk. Nenáviděl lidi, nenáviděl jejich ruce, nohy, tělo. On byl jedinečný. Nepotřeboval pít. Nepotřeboval jíst. Nepotřeboval ani dýchat a přece nebyl nesmrtelný. Kůži měl z motýlích křídel, vlasy z havraních peří, ústa zněla medem a bodáním vos. Jeho oči zářily mocí a bezstarostností, ale na dně těch očí něco bylo. Skrývalo se to tam vzadu a stejně to mělo ohromnou moc. Byla to jeho nenávist k lidem.
Příroda si jej stvořila sama, ale on jakoby příroda byl i nebyl. Chránil svůj svět , jako štít chrání jezdce. Byl živinou. Jedinou živinou rostlin. Jeho nehty zářily hedvábím a místo šatu z látky byl ovázán tlustou stuhou suché, ale pevné trávy. Den nebyl. Nebyla ani noc. Byly jen zvířata, voda, Příroda a on. Poslouchal Přírodu na slovo. Se vším jí pomáhal. Nikdy ji neviděl, ale slyšel nádherný hlas. Jako když se jarní ranní slunce sklání nad vrbou padající na jezero. Miloval Přírodu a Příroda milovala jeho.
Po nějakém čase mu příroda dala jméno. Anděl. A když mu už dala jméno, zamilovala se do něj ještě víc. Příroda si zpívala píseň o lásce. Nezpívala ji hlasem ptáků, ale svým hlasem. Její hlas byl tak ranní a světlý až by pro ni chtěl každý umřít. Milovala ho a neustále mu to opakovala. Anděl ji miloval nade svůj život, jenže jí to nikdy neřekl.
Lidé dobyli a zničili své země, svůj vzduch otrávili. Pomalu hledali kde by mohli bydlet. Postupovali stále blíž k Přírodě, Andělovi a jejich světu.
Když byli lidé ještě dost daleko, rozhodla se Příroda zhmotnit se. Vlasy z okvětních lístků kopretin jí vlály od pampeliškových zad. Rty ze sojčích pírek na něj mluvily. Oči plné lásky a slabosti, modré pomněnkové nehty. Byla tak slabá a tak jednoduchá. Přes své pampeliškové tělo neměla nic. Byla nahá.
Když lidé objevili jejich svět, přemluvila Příroda Anděla , aby tam lidé mohli zůstat. Souhlasil. Vždyť ji miloval, tak co by pro ni neudělal.
Na lidi zapomněli. Ale ti Přírodu ničili. Znečistili vodu. Zabili všechna zvířata. Rostliny ale ještě žily. Příroda umírala. Zemřela mu v náručí. Hladil jí a přemlouval jí, aby neodcházela, ale už bylo pozdě. Nenávist ze dna jeho očí vystřelila odpředu a vše dobré přebila. Sám sobě nadával. Kdyby jí neposlechl a všechny lidi vyhnal, žila by.
Všechny lidi co tam žili, oslepil. Mučil je a týral. Doufal, že když jich zabije víc a víc , ona se vrátí. Nevrátila se. Zůstal sám. A protože samotu nenáviděl a lásku neměl, trápil se. Chtěl plakat, ale neměl co. Nezbývalo mu nic jiného než snít. A Anděl se usnil k smrti krásným mrtvým snem. Pravá láska je věčná.