Topol

           Stojím si tu, tak na okraji větrolamu u obce Pasohlávky, která se nachází nedaleko od Mikulova. Stojím tu už bezmála sto let. Moje kořeny jsou hluboko zapuštěny do úrodné půdy tohoto malebného zákoutí jižní Moravy. Můj mohutný kmen se vypíná do výše dvaceti metrů. Cítím v sobě ohromnou sílu a sebejistotu. A to především v okamžiku, kdy brzdím a se mnou mojí kamarádi ve větrolamu, vítr ženoucí se po rovné pláni. To napínám své síly a nehnu se ani o kousek jen koruna se mi mírně ohýbá ve směru vanoucího větru.

        Stojím tu a rozhlížím se po těch rozlehlých a úrodných rovinách. V dáli, pak až ze samého konce své koruny, vidím rýsující se bílé vrcholky, mnou vždy velmi obdivované a uctívané Pálavy. V létě se kolem mě rozprostírají široko daleko žluté lány obilí. To mi vždy připomene jednoho geniálního Holanďana, který , tak moc miloval právě žlutou barvu a láska k ní jej stále ne půl, ale celé jeho zdraví.Tak se jí nechal opojit a uchvátit.

       Ze všeho nejraději mám však já podzim. To pomalu opadávají s mých nespočetných větví a větviček listy za listem. Tak pomalu dostávám ty nejpestřejší s pestrých barev. Až mi je pak líto, že mně mé listy opouštějí a zlehka se snáší k zemi. To se však již pomalu propadám do pomalého usínání. Vše ve mně se zklidňuje a zpomaluje a do toho vane lehoučký větřík.

         Miluji to pomalé a postupné zklidnění někde hluboko uvnitř mého kmene. Můj pohled na svět nabírá úplně jiné dimenze. Cítím najednou jakousi pokoru k té nádheře kolem mě. Jsem v harmonii s okolní krajinou a s vysokým modrým nebem nad mojí korunou.

                Tak si tu nádherně užívám ten podzim. Přitom odpočívám a relaxuji. Prociťuji celé své mohutné tělo až po poslední větvičku až po poslední kořínek kdesi hluboko v zemi.

                 Tak se mějte také, tak krásně jako já. Někdy zase na shledanou.