Bez zpáteční adresy.

Samozřejmě, že na žádný Nový věk,Staré duchaření a podobné nesmysly nevěřím. Prostě, jak říkal pan Kopecký, jednou se probudíš, chceš si sáhnout do kapsy pro kapesník, aby ses vysmrkal a zjistíš, že je nějak těsno. A pak už jen pozoruješ, jak ty kořínky kytièek pěkně prorůstají. Maximálně možná zalituješ, že ta botanika nikdy nebyla tvůj cup of tea abys ted mohl poznat jestli to není jen plevel. Ale vždycky jsem se utěšoval tím, že to nakonec není o moc horší než pozorovat jak schne barva, což je jeden z nejzajímavějších zážitkù mého života.

Nikdo v rodině, mimo tety, která umřela jako panna ve své sedmdesátce, na nic takového nevěřil. Ani pokřtìěý jsem nikdy nebyl, což mělo i tu výhodu, že jsem o hodinách náboženství měl padesát minut volno a chodil hrát ping pong s mladším knězem na farskou zahradu, která byla hned za zdí školy. Do smrti si budu pamatovat, jak jsme si z té tety, která se pravidelnì zúčastnovala duchařských sedánek, dělali s mojí sestrou legraci. Jenže sestra mi umřela právě vloni před vánoci, tak si tu legraci už nemohu s nikým dělat. Ani o tetě, která už je nebožkou pár desetiletí. Poslední z příbuzenstva, ta sestra myslím. Takže ted už je řada zřejmě na mne. Ale to trochu odbíhám.

Zkrátka, když jsem dostal ten dopis, bylo mi jasné, že česká i kanadská pošta si opět zřejmì vzala, ohledně mé korespondence, pár měsíců náhradní volno. Ona sestra byla trochu po mně, tedy spíš já po ní... a asi oba po tatínkovi, který byl strašně hodný, ale poněkud nepraktický a sem tam se zapomínal z těch výšin vracet na pevnou zem. A také po něm zbyly desítky nikde nevyšlých povídeček a básniček. Tím chci jaksi naznačit, že sestřiny dopisy měly vždycky poněkud nesouvislý sled myšlenek. Asi tak, jako dnešní filmy, co se během děje vracejí o třicet let zpět, aby si divák užil a nemohl si naříkat, že je to fádní, jako spisy pana Aloise.

Prostì, těžko si v nich jeden vybíral časovou posloupnost. V těch dopisech, samozřejmě.

Prostě, dopis jsem přečetl, zavzpomínal i na tu legraci, kterou jsme se segrou tak èasto mívali, a to bylo celé. Tedy, ne úplně. Ono se mi také o sestře dost často zdá, víte ? A hezky.

Já osobně nějak nevěřím ani na ty modernější prostředky informací. Takže, když mi začalo blikat to červené světélko na answering mašině u telefonu a po zmáčknutí slyšel Zdeny výčitku, že furt někde lítám, místo abych to sluchátko zvedl, pořád jsem to sváděl na místní telecom a na chyby výstupní kontroly u výrobce. Ale musím se přiznat, že jsem už byl trochu jaksi narušený.

Až dneska, když jsem si chtěl otevřít Pismáka a Literru a i ten Outlook mi přinesl email.. „ tak co je s tebou, ty makovče.. Zdena „

jsem vážně začal pochybovat. I o Darwinovi.

Tak to tady máte, dokud je to teplé……