Doma

Doma

 „Románku, bude se ti stýskat?“

„Ne, vždyť tě vidím pořád. Čau,“ odpověděl a už mizel do autobusu.

„Co si zase myslí, že je mi pět?“ Našel si poslední volné místo a posadil se.

„Čau, ty jedeš letos zas?“ zeptal se.

„Hm, znáš to rodiče se mě chtěj zase zbavit,“ zabrumlal Petr. Nohy si pokrčil, tak jak to už to má od dětství rád, a opřel si je o sedadlo před ním.

„Takhle sedět je nejlepší, aspoň si ten dement přede mnou nemůže sklopit sedačku,“ pousmál se. „A je to tady,“ pomyslel si, když se stará zrezivělá Karosa evropského standartu konečně rozjela.

„To je fakt už k nevydržení.“ Prudce přibouchl dveře od balkónu. Sklo ve dveřích poskočilo. Zhroutil se na postel. „Ty svině nepřestanou!“ zařval do ticha. „I kdyby tady bylo deset dveří, tak uslyším ty podělaný cikády,“ pomyslel si. Na stropě spatřil menšího pavoučka, snažícího si uplést posledních pár centimetrů své rohové síťky. „To ne, ty mně tady votravovat nebudeš.“ A pečlivě pavoučka rozetřel do všech světových stran.

Roman vylezl na molo. Otřepal se. Zamířil ke svému po třech týdnech v Chorvatsku dostatečně prosolenému ručníku. Otřel se a zamířil co nejrychleji zpátky do hotelu aby ze sebe smyl nepříjemnou sůl.

„Ty Petře, už mě to tady vážně nebaví,“ pronesl pod ledovou sprchou, „všechno je tu slaný, snad i ta zmrzlina, co dostáváme k obědu je taková.“

„Co bys chtěl za tři padesát, krevety?“

„Ne, stačilo by, kdybych večer nemusel lovit cikády po pokoji.“

„Máš recht, to už mě taky pěkně točí. Ještě, že zítra už jedem konečně domů.“

Za zamlženým okýnkem oprýskané Felicie ubíhala ve zběsilém rytmu Praha. Pomalu ji ani nevnímal, seděl obložený batohy a igelitkami s věcmi, které zpátky prostě dostat nedokázal. Člověk se až diví, že přiveze jednu sportovní tašku a jeden batoh a zpátky, i když spořádal všechny sušenky a řízky s chlebem, stejně přijede s dvojnásobným počtem věcí.

Poprchávalo. Několik zbloudilých kapek se roztříštilo o čelní sklo. A každou chvíli Romanova máma musela zapnout stěrač, který fázovač zapomněl v době ledové. Romanovi se obraz venku začal rozmazávat.

„Co mlčíš, Románku?“ Starostlivě zvedla oči do zpětného zrcátka. „Ale broučku, co ti tam provedli?“

„Nic,“ odsekl.

„No, tak Románku, neříkej, že nic. Vždyť maminka vidí, jak chlapec pláče.“

„Ježíši, nic mi není!“

„Co na mě zvyšuješ hlas? Copak jsem ti něco provedla?“

„Prosím tě, mami, nech mě už!“

„Tak já mlčím!“ Uraženě se začala soustředit zpět na řízení.

Seděl zavřený ve svém pokoji v podkroví. Čisté povlaky na posteli, vyluxovaný koberec, který byl po měsících opět vidět, utřený prach i na stavebnici lega, se kterou si už pár let nehrál, a zčernalá obrazovka počítače ho doháněly k šílenství.

„Kolik je?“ zašeptal si pro sebe. Zaklonil hlavu a nad sebou uviděl velké nástěnné hodiny. Ukazovaly půl šesté. V tuhle dobu by s klukama buď ještě skákali do moře, nebo hráli nohec nebo volejbal na pláži. Za chvíli by přiběhly holky a v plavkách na ně pokřikovaly, ať se jdou připravit na večeři. Běželi by se vysprchovat a hodit do gala. Gel na vlasy a něco spreje do podpaží. A u večeře by mlátili příbory do stolů, aby si číšníci s jídlem pospíšili.

„Bože, já chci zpátky... Nesnáším to doma!“