Láska v zahradě kvetoucích růží

    Petr přidal do kroku. Letmý pohled na hodiny na kostelní věži mu oznámil, že už nemůže přijít včas. Zaklel. Jestli přijde pozdě, bude to ještě horší.

   Dostal se do svízelné finanční situace. Nejprve ho vyhodili z práce. Ne že by udělal něco špatně. Prostě měli v závodě o několik lidí víc, než potřebovali a na Petra padl černý Petr.

   Účty se na něj hrnuly ze všech stran. Dokud to šlo, tak platil, ale jeho úspory nebyly bezedné. To zjistil minulý měsíc.

   Cesta vedla podél kukuřičného pole. Sem tam se mezi klasy mihlo nějaké dítě. Hrály si v kukuřici na schovávanou.

    Petr si vzpomněl, že když byl malý, hrály si s kamarády zrovna tak. Hra na schovávanou vždy vyústila ve hru na honěnou. Na honěnou se správcem pole, s kterým se neměli zrovna moc v lásce.

    Když si uvědomil, že je na dně, šel do banky. Tu cestu si mohl ušetřit. Nezaměstnaným nepůjčovali.

     Z banky to vzal rovnou za svými rodiči. Ty o peníze nepožádal. Věděl, že by mu nepůjčili.

     Otřel prach z jejich společného hrobu,kde vedle sebe leželi na věky věků a rozsvítil svíčku.

     Záchranu našel v denním tisku. Záchranu? Rychlá půjčka bez ručitele. Podepsal jen jeden papír a dostal peníze, které mu vytrhly trn z paty.

     Dnes měl přinést první splátku. Rád by přinesl, kdyby měl co.

     Nenese peníze a ještě k tomu jde pozdě. Kdyby zůstal doma, udělá lépe. Ale třeba se mu podaří vyjednat odklad. Jo, ale třeba mu  taky dají pěkně přes čumák.

      Pole přešlo v louku, která se po chvilce proměnila v zahradu. Už po této cestě několikrát šel, ale nikdy si nevšiml, že by takhle daleko za městem byla ještě nějaká zahrada. Nízký plůtek, který by snadno překročil a krásně upravené záhony. Zarážející bylo, že na záhonech rostly jen růže. Růže kam Petrovo oko dohlédlo. Někdo se o ně musel pečlivě starat, to mu bylo na první pohled jasné.
      Když tudy šel minulý měsíc, nic podobného tady nebylo. Dal by za to ruku do ohně.

      Rozhlédl se. Nikde nikdo. Rozhodl se, že toho využije a nějaké růže natrhá, a pak je odnese na hrob svých rodičů.

      Přelezl plůtek a tím se  rázem změnil ve zloděje. 

      Začichal. Všude kolem to překrásně vonělo. Zhluboka se nadechl a nasál ten vůní prosycený vzduch do plic.

       Všiml si, že o tři záhony dál, rostou lepší růže než na kraji. Dal si záležet, aby na žádnou květinu nešlápl, a aby se nepopíchal. Dostal se na cestičku vedoucí mezi záhony. Pokračoval po ní do nitra zahrady. Růže mu nejprve dosahovaly jen do půli lýtek, později kolem něj rostly květiny dvakrát větší.

        Všechny doslova svítily červenou barvou. Teď byl v úplném středu. Zahrada měla kruhovitý tvar a mírně se svažovala na jih.

         Petr zapomněl na všechny svoje problémy. Růže ho učarovaly. Stál v jejich středu a zhluboka dýchal. Aby zážitek získal větší efekt, vzal jednu do ruky. Pohladil květ a na prstech mu ulpěl pyl. Jeho ruka zamířila níž. Ledva zjistil, že má ostré trny. Zvedl ruku. Na malíčku se vyjímala kapka krve. Červená jak ty růže. Nedbal toho. Klekl si a přivoněl k růži, která ho zranila.

        „Jestli se ti líbí, můžeš si ji vzít.“

       Trhl sebou. Otočil se, aby zjistil, komu patří ten medoví hlas. Nikde nikdo. Prázdno jako prve. Vyděsil se. Růže rostly tak hustě, že se v nich mohl klidně někdo schovávat. Ale možná to byla jenom halucinace…

    „Opravdu. Nemusíš mít strach.“

    Zase ten sladký hlásek. Vycházel z protějšího záhonu. Na nic nečekal a zamířil k němu.

     Obešel ho dvakrát kolem dokola. Nic. Jen růže, růže a růže. Stále ty samé a tentýž. Ale počkat. Zarazil se. Jedna z nich se odlišovala od ostatních. Kvetla do světle červena a neměla žádné trny. Ale dostat se k ní by znamenalo popíchat se o ostatní.

      „Našel jsi mě rychle,“ promluvila růže.

      Petr udělal krok zpátky.

      „Ty jsi…ty jsi mluvící růže?“ překvapením koktal.

      „Všechny jsme mluvící růže. Alespoň já si se všemi ostatními můžu povídat. Ale s Tebou můžu mluvit zatím jen já.“

      „Jak to?“ bavil se s růží, to až bude vyprávět v hospodě…ne. Zarazil se. To nesmí vyprávět v hospodě. Měli by ho za blázna.

      „Pojď blíž, přivoň si ke mně a já ti to řeknu.“

      Zdráhal se, ale toužil vědět proč tomu tak je. Jak je možné že ta květina k němu hovoří? A odkud se tu vzala tato podivná zahrada, a kdo se o ni staral. Spousta otázek.

       Udělal několik opatrných kroků. Rukou odhrnoval růže, které mu vadily v cestě za tou jeho. Stejně ho ale trochu poškrábaly. Nedbal toho a už stál nad mluvící květinou.

        „Jsi krásná,“ slyšel se jak říká a sklonil se k jejímu květu. Nikdy necítil nic podobného. Žádný parfém, ani ten nejdražší, nemohl takhle nádherně vonět. Přiblížil svůj nos ještě blíž. Už se jí téměř dotýkal, a za chvilku nebylo žádné téměř. Už se jí dotýkal. Přejížděl po květu nosem. Jak intenzivní skvělá vůně. Jen čich mu nestačil. Chtěl zapojit další ze smyslů.

       Políbil ji. Políbil růži s medovým hlasem. Ale ledva tak učinil už nebyl on líbající růži, ale už byl on líbající bytost z masa a krve. Stáli spolu v objetí, on a žena v červených šatech.

        Po polibku si hleděli dlouze do očí.

       „To jsi neměl dělat,“ hlesla.

       Tak jako předtím neviděl hezčí růži, neviděl předtím hezčí ženu. Obličej bez jediné pihy, bez jediné vrásky, hluboké hnědé oči, rty červené, plné, smyslné. Nosík mírně nahoru, tvářičky buclaté, ale ne zase moc a krásně načervenalé. Hnědé vlasy ji sahaly do půli zad a byly protkány bezpočtem červených okvětních lístků. Z těch byly spleteny i její šaty. Šaty z růží. Vítr si s nimi pohrával. Obnažoval ji, a ona se červenala. Ale to ne proto, že by se styděla. Červená byla prostě její barva.

       „Kdo jsi, ty krásná?“ toužil vědět. Tiskl ji k sobě. Musela cítit jeho horký dech. Petr ten její….Petr ten její necítil. Dýchala jen velmi povrchně. Pokud tedy vůbec dýchala.

       „Jsem…byla jsem růže,“ řekla smutně a tak potichu, že musel lapat každé její slovo.

       Jejich rty, které se celou dobu skoro dotýkaly, se pojednou spojili k dlouhému polibku.

       „Kouzelník Dobroděj nás tady vyčaroval,“ pokračovala  když se jejich ústa zase rozpojila. „Kouzelní Dobroděj má moc rád růže.“

        „Ale ty jsi víc než obyčejná růže.“

        Hned poznal, že přestřelil. Ostatní květiny se začaly hýbat. Za normální situace by řekl, že se jen vlní v poryvech větru, ale tohle nebyla normální situace.

        „Klid, on to tak nemyslel,“ uklidnila oživlá květina, ty které byly ještě zakořeněny.

        Naštěstí jí poslechly.

        „Já jsem bývala člověk. Jako ty. Ale jednou jsem se dostala do podobné zahrady. Byla jsem předtím dlouho nemocná. Dělali mi několik operací. A pak jsem najednou byla v zahradě kvetoucích růží, kde jsem potkala Dobroděje.“

        Odmlčela se.

        „Zaklel tě do růže a já tě vysvobodil,“ řekl jsem vítězoslavně. Čekal, že se usměje, ale jí se místo toho ve tváři objevila slza.

        „Ne,“ hlesla, „je to všechno jinak.“ Znovu se odmlčela. Nebála se mu to říct, bála se, jak to on unese. „Všechny tyhle růže jsou mrtví lidé.“

        Začínal nechápat. Čaroděj Dobroděj, mrtví lidé…hlava mu šla kolem.

        „Jak….?“ otázku  nedokončil.

        „Tohle je totiž už Říše mrtvých.“

        Petrovi naběhla husí kůže. Říše mrtvých. Snad ho jen straší. Cítil k ní stále větší a větší náklonnost.

       „Miluju tě.“

       „Je pozdě,“ řekla a odvrátila tvář, aby se vyhnula dalšímu polibku.

       „Není pozdě. Půjdeš se mnou, vysvobodil jsem tě ze zakletí. Přelezeme plot, vezmeme se a budeme mít děti…“

       „Je pozdě. Jsem mrtvá. Žiji jen jako růže.“ Následovala delší pauza.

       „Tehdy v nemocnici,“ pokračovala, „dlouho nevěděli, co mi je. Nebo se mi spíš dlouho báli říct, že jsem nevyléčitelně nemocná. Pak jsem umřela a přišla sem.“

        Petr ji přesto, co mu řekla, nepustil. Miloval ji takovou jaká byla. Cit, který v něm probudila byl tak silný, že by ji miloval i jako růži.

        „Po smrti není láska možná.“

        „Ale….“ Nechápal jedno. Než to stačil vyslovit, odpověděla mu.

        „Ty jsi teď už taky mrtví.“

         Vylekal se. Ne, to si z něj jistě dělá dobrý den.

         „Nemám žádnou zákeřnou chorobu, nekouřím, sportuji, prostě žiji zdravě, nemohl jsem umřít.“

         „Byl jsi zavražděn.“

         „Zavra…“ ani to nedokázal vyslovit.

         „Čekali na tebe v kukuřičném poli. Prohnali ti hlavou kulku.“

         Tak takhle to bylo.

         „Kdo?“

         „Ti, kterým jsi dlužil velké peníze. Věděli, že jim nebudeš schopný splácet. Použili tě jako odstrašující případ pro ostatní. Je mi to líto, Petře.“

          Petr zemřel.

          Zastřelili ho. Ale on byl šťastný. Necítil žádnou bolest, všechny problémy byly najednou ty tam, a on tu stál v objetí se svou láskou. Líbal se s ní uprostřed zahrady kvetoucích růží.

          A po chvíli už tu nestál žádný Petr a žádná žena v červených šatech utkaných z okvětních lístků, místo nich tu rostly dvě do sebe propletené červené růže.   

Václav Roman