Opuštěné letiště

Po rozlehlé přistávací ploše opuštěného letiště se kutálel prázdný papírový kelímek.
Muž v modré uniformě típl cigaretu a vstal. Krokem, z nějž byla patrná sebejistota, vyšel na osamělou polchu; zastavil se. Nepřítomným pohledem sledoval zšedlé oblaky; nerozlišoval, kde končí a začíná samotná dráha letiště. V dálce před sebou viděl černou siluetu ženy.
"Zdeno!" vykřikl v duchu a vztáhl k ní ruce. Slyšel, jak se mu jeho hlas rozlévá v hlavě a graduje.
"Zdeno!" zvolal znova, nahlas - vypudil výkřik ze své mysli.
Oslovená žena - byla-li jí - na jeho výkřik nijak nereagovala. Zůstala stát na stejném místě jako předtím v dostatečné vzdálenosti od něj.
On sám nebyl schopen jediného pohybu, jakékoli reakce. Jako by čekal na ni. A když nepřicházela, jako by se náhle zastyděl za svůj křik, vztažené ruce, ztrátu kontroly. Krátce jí zasalutoval a vrátil se zpět do prázdného hangáru. Vždyť za pár minut vzlétal.

Po rozlehlé přistávací ploše vojenského letiště proběhlo několik pilotů směřujících z velitelství k hangárům. Odlet byl stanoven na šestou hodinu ranní. Plán jejich mise byl jednoduchý - snad až příliš. Nebezpečí se nedá dost dobře komplikovat.
Na vyřazených plachtách, které se povalovaly za hangárem seděli dva piloti. Jeden z nich kouřil a druhý popíjel z tmavé skleněné láhve jablečný mošt.
"Jak to bere Zdena?" zeptal se první.
Druhý pilot místo odpovědi jen mávl rukou a zkřivil tvář do kyselého úšklebku. Rozhostilo se opět ticho.
"Víš, slíbil jsem jí, že…" řekl nakonec tichým hlasem.
"Ne poprvé."
"Ne."
"Věděla přece, že si bere pilota."
"To ano, ale myslím, že to úplně nechápe. Je to pro ni povolání, nic víc. Kdybych místo létání roznášel poštu, nebrala by to jinak. Neví, že létat není jako…," odmlčel se a hledal další slova. Je těžké chápat pocity, které člověk nevnímá.
"Nikdy nebyla ve vzduchu, neviděla oblaka kolem sebe, neprocítila-"
"Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si, jak se vznesu do oblak a budu se brodit v té bílé mlze mraků. Snil jsem o tom, jak běhám po nebi," usmál se nostalgicky druhý pilot a usrkl hlt domácího moštu.
Prvnímu muži přelétl přes tvář náznak pousmání. Lidé jsou rozdílní.
"Poletím místo tebe," řekl.
Jeho přítel rychle vstal a stiskl mu ruku. Bylo to, jako by na podobné gesto čekal, a přitom zároveň odmítal. Sám by se neodvážil myšlenku navrhnout. Odložil nedopitou láhev na zem a rychle odešel, jako by se bál, že si kamarád svůj návrh rozmyslí.

Po rozlehlé přistávací pološe deštěm smáčeného letiště rychlým krokem kráčel muž v dlouhém nepromokavém plášti. Mise nebyla úspěšná, sdělil mu jeho bývalý velitel. Několik se jich vrátilo, tři sestřeleni, vaše letadlo je nezvěstné. Porušil jste pravidla, pane Emmere.
Procházel kolem místa, kde před dvěma dny seděli. On pil mošt ze skleněné láhve a myšlenkami se upínal na Zdenu. On kouřil a sedl si do kokpitu místo něj.
Porušil jste pravidla, pane Emmere. Jste okamžitě propuštěn, pane Emmere.
Kopl do nedopité láhve moštu, která pořád stála tam, kam ji odložil. Její obsah se rozléval po mokrých plachtách. Jeho dětský sen se rozléval po vodou nasáklých plachtách.
Která žena kdy dostala takovou oběť? A která si ji zaslouží? Po přistávací plošině se kutálela skleněná láhev.

Po rozlehlé ploše zrušeného letiště šla pomalu mladá žena v lodičkách na vysokém podpatku. V ruce křečovitě svírala držadlo kufru. Šla v doprovodu své matky. Obě se dívaly směrem k pokuřujícímu muži u hangáru.
"Zdeno, pochop, já musím letět!" zavolal.
"Blázen," prohodila stařena, "blázen uvízlý v minulosti."
Vzala svou dceru pevně pod paží a táhla ji pryč.

Po rozlehlé přistávací ploše osamělého letiště se kutálel promáčklý papírový kelímek. Neexistující černá silueta ženy se rozplynula.
Muž v modré uniformě se pokoušel naskočit do kokpitu. Povedlo se. Za minutu šest. Nastartovat a vzlétnout. Nastartovat a vzlétnout…
Jenže zrezivělá letadla už nedovedou létat, mrtví přátelé se nedovedou usmívat, rozvedené ženy nedokáží milovat a polámané sny nikoho neunesou.