day by day

Ležím na posteli a přemýšlím nad tím vším. Chce se mi spát, ale ničí mě vědomí, že další den do kterého se probudím bude stejný jako ty předešlé a následující dny. Nepřináší mi to žádný pocit uspokojení, ani klidu. Jen mě to naplňuje nepopsatelným smutkem.

Snad je to počasím, podzimní depresí anebo špatným osvětlením, nevím, ale tečou mi po tvářích slzy… ty slzy, které nejsou doprovázeny vzlyky a hlasitým naříkáním … jen mi tiše stékají po tvářích a každá z nich je jako břitva, která se zařízne hluboko do prsou… ta bolest je nesnesitelná, ale slzy se nedají zastavit… asi je to tím, že doufám, že něco vyřeší, že s nimi se odplaví všechen smutek, zoufalství, výčitky, hanba , bolest… všechno co mě žere zaživa jako ta nejhorší nemoc.

Vím, že zase budu jen ležet s hlavou zabořenou do polštáře, polštáře, který bude za pár minut promočený těmi slzami a já opět usnu… bez rozhřešení a s pocitem viny. Ráno bude stejné jako všechna ostatní rána a den bude jeho obdobou. Šedý, studený a nepřátelský. Každý den čekám na něco.. něco nebo někoho… co nebo kdo změní můj život. Je to ale každodenní utopie. Všechny dny i noci jsou stejné. Bloudím ulicemi mezi miliony lidí.. million different people from the one day to the next … a nic se nemění. Strach, smutek, pláč. Stále to stejné… je těžké nepodlehnou depresi, když jsou sotva dva stupně nad nulou, prší a všichni mají stejně zoufalý pohled… jako já… a tak ležím v posteli, čtu a přeji si alespoň na pár minut být na světě úplně sama… jen já a knihy.

A ticho.

Bylo by to tak dokonalé. Každý den chodím kolem obrazu s názvem „ sen introverta“. Ten obraz je dokonalý… klid… knihy… samota. Nikdo s kým se může člověk srovnávat, nikdo s kým může být srovnáván. Nikdo kdo by ho mohl odsoudit, ponížit a ublížit ...

Třeba jen na chvilku být sama, jediná na světě. Vědět, že nikde není nikdo hezčí, lepší, dokonalejší, oblíbenější atd… vím, že se to nikdy nestane, vím že nedokáži nic udělat, že v životě nic nedokážu. V ničem nebudu nejlepší… nikdy nebudu ta, kterou všichni milují a obdivují… proč? Proč si to nezasloužím? Vím, že nejsem ani nejhezčí, ani nejchytřejší ani ničím výjimečná… a tak mi nezbývá nic jiného, než čekat… až se něco změní.