Výstup na vrchol vysněné hory

       Tak jsme tentokrát při muzicírování vyrazili i se svými nástroji do velehor. Byly to tajemné blíže nespecifikované hory. Byly to, tak trochu imaginární hory kdesi až na konci světa.

   Když jsme tam s naší horskou vedoucí Kájou a našimi nástroji dorazili bylo zrovna zataženo a vládla zde spíše melancholická nálada. Nad vrcholky hor se valila oblaka mlhy a nebylo je tudíž možné spatřit. O to více jsme pociťovali jejich tajemnou moc. V čele naší výpravy šla Kája s bubínkem, aby nás v případě nutnosti mohla k sobě svolat a zároveň to byl také její koncertní nástroj, za ní šla Maruška s činely , pak Jana s různými chrastítky pak Johanka s houslemi a já s trianglem vše jistil jako poslední člen naší pěti členné horské výpravy. Dohodli jsme se předem, že na vrcholku si zahrajeme písničku Ej bačo, bačo ovečky nahánáš !!!.

       Tak jsme tedy pomalu stoupali k vrcholu té nejvyšší hory našeho vysněného pohoří. Chvílemi se nám šlo velice těžko. Naštěstí jsme si aspoň vybrali celkem lehké hudební nástroje. Nevím jak by to vypadalo kdyby se měl někdo např. vláčet s klavírem nebo cimbálem. Čím více jsme se blížili k vrcholu naší hory „Odvahy“ tím vetší byl sráz a tím hůře se nám postupovalo vpřed. Někteří členové naší výpravy už toho měli plné kecky a při výstupu si   v tom největším srázu pomáhali i cepíny. Ale byli jsme odhodlání stéci vrchol hory i s vypětím všech sil. Kája nás jako správný vůdce povzbuzoval seč jí síly i slova stačili. Sotva jsme popadali dech, ale její slova nám vlila novou krev i kyslík do žil. Ani jsme k tomu nepotřebovali kyslíkové přístroje. Teď už jsme byli tak 50 m pod vrcholem. Ze zaťatými zuby jsme postupovali metr po metru. Cepíny v rukou, na nohách mačky a ještě jsme se jistili lanem. Zároveň nám však, také přálo štěstí. Pomalu ale jistě se začalo, vyjasňovat. Poslední metry pod vrcholem to byla raubírna a neskutečná dřina. To jsme si hrábli až na dno našich sil. Ale po dobytím vrcholu jakoby z nás všechno spadlo. Několikrát jsem si povyskočili jakou jsem měli radost a ještě jsme si přitom zavýskali Jupií, Jupií, Jej. I sluníčko se na nás začalo usmívat. Viděli jsme před sebou úchvatnou scenérii horských štítů, vše podpořené tým nádherným slunečním dnem. A pak jsme již naladili naše nástroje a spustili písničku Ej bačo, bačo ovečky naháňaš… a někde z údolí se začalo ozývat bé, bé bé !!!!

   A pak nás již čekala cesta z vrcholu hory To bylo tedy mnohem příjemnější nežli výstup na vrchol, ale na druhou stranu ta námaha stála za to.  Potkali jsme skutečného baču s ovečkami a psem, který dělal na nás haf, haf a mi na něj též. Bača ten si vyhrál na fujaru, tak jsme se k němu na chvíli se svými nástroji přidala a ještě jednou si za koncertovali, tentokrát Beethovenovu 9(trochu troufalost, ale proč ne). Byl to nádherný zážitek. A to už jsme šli dál . Občas se v dáli mihl kamzík nebo svišť. Jak jsme se pomalu blížili k naší horské chatě, kde jsme byli na týden ubytovaní, začali jsme potkávat i některá domácí zvířátka. Když jsme přecházeli přes horské vesnice. 

    To se již blížil konec naší cesty a např. Johanka vzdychala, kdy už tam budeme , Maruška už chtěla být co nejdříve u cíle, protože měla velký hlad, Jana byla už sakrovala, že ta chata se snad vzdaluje, Kája nás povzbuzovala, ale už taky chtěla být u teplého krbu, a já byl celkem v pohodě a ještě jsem fotil Přeci jen už mám leccos odchozeno. Jen se moc nevytahuj. Posledních pár stovek metrů se ozýval čím dál větší vzdychání. O to větší byla naše radost, když jsme se ocitly u naší chaty.

       V chatě nás čekal bača. Uvařil pro nás vydatnou večeři, zasedli jsme svorně ke stolu a pustili se do té skvělého jídla. A že nám po té horské túře pořádně vyhládlo a taky tedy setsakra chutnalo. To tedy byla naše těžká, ale zároveň nádherná túra po imaginárních horách.

     Stála tedy doopravdy za to. Doufám, že si jí zas brzo zopakujeme. Horám a Káje nazdar, nazdar, nazdar.