POSEZENÍ SE SMRTÍ

Stála jsem na balkoně, na nic jsem nemyslela o ničem jsem nepřemýšlela. Jen tak jsem tam stála a držela se zábradlí. Najednou slyším někoho klepat na dveře. Nikoho jsem nečekala přesto jsem šla otevřít, ani jsem se neptala kdo je, bylo mi to jedno. Otevřela jsem a konečně zjistila kdo je za dveřmi.BYLA TO SMRT.

  Pohlédla na mě a usmála se. Tedy myslím že to byl úsměv. Pozvala jsem jí dál. Posadila se v kuchyni. Zeptala jsem se chce li čaj. Neřekla nic. Udělala jsem jí kávu, čaj jsme neměli.

Seděly jsme tam asi hodinu bez jediného slova, úsměvu, pohledu. Nakonec ticho prolomil můj hlas, snad byl můj, nevím, nemluvila jsem. ,,Co chce?´´, ,,co tu dělá?´´,,jde si snad pro mě?´´. Smrt jako by věděla nač myslím přikývla, rozhrnula klopu bílého pláště a já uviděla lesknoucí se kov její kosy.

  Udivilo mě že má bílý plášť. Vždy jsem si myslela že smrt má mí černý. A proč má vůbec tu kosu? Přijde si pro člověka, když umírá a není přece důvod, aby mu třeba usekla hlavu. Zeptala jsem se tedy na co jí má. Smrt se zase usmála tím svým podivným ztuhlým, křečovitým úsměvem.

  Kosou pročísla vzduch a dotkla se mé ruky, začala mi z ní pomalu téct krev, když sem se odvážila pohnout, zjistila jsem že to nejde. Krev už byla všude přes břicho mi stékala po noze a podemnou se vytvářela rudá kaluž krve. Slyšela jsem hlasy a pláč všude okolo mě.

  Najednou vše ztichlo a před očima se mi zamžilo. Hustá mlha jako v Prosincovém ránu se po chvíli začala rozplývat. Uviděla jsem něčí nohy, něčí ruce. Nad sebou  jsem uviděla sousedku jak se sklání a pláče..Došlo mi to já z toho balkonu opravdu skočila.

Jak to, že ale žiju. Co smrt, její úsměv, kosa a bílý plášť. Kde ta je? Smrt nejspíš někde usrkává kávu.