Sen pana Michaela Kerdy

„ Jsem starý, nepotřebný a unavený,“  řekl si jednoho večera Michael Kerda, otřel si brýle do vyšívaného kapesníčku a položil je na noční stolek hned vedle sklenice se zubní protézou, naklepal si polštář, lehl si do postele, přikryl se peřinou až pod bradu, zhasl lampičku a usnul.

Zazvonil zvonek, ale pan Kerda se jen překulil na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu. Jenže zvonek si nedal pokoj, dokud se nezvedl z postele, nenatáhl si tepláky, neobul kostkované papuče a s trochou mrmlání se nedošoural ke dveřím. „Kdo je to?“  zeptal se nevrle. „Potřebuji s vámi nutně mluvit. Otevřete, prosím,“ ozval se naléhavý ženský hlas. Zase stará Bůrková. Ta ženská mě snad bude s těmi svými drby otravovat i v noci. Tak to už je moc! pomyslel si pan Kerda, ale nahlas jen řekl: „Teď ne, paní Bůrková. Víte, kolik je hodin? Povíte mi to až ráno, ano?“ „Ráno už bude pozdě, musím s vámi mluvit hned. Jmenuji se Helena Borovská.“

Michael Kerda se ještě vteřinu rozmýšlel, ale nakonec dveře otevřel. Jeho oči ihned upoutaly štíhlé nohy  v lesklých lodičkách na vysokém podpatku. Pohledem stoupal výš po nahých lýtkách přes krátkou smetanovou sukni a kožený vypasovaný kabátek. Chvilku se zahleděl do plného výstřihu, kde se blýskal zlatý přívěsek ve tvaru kříže, a jeho oči dál pokračovaly po světlých zvlněných vlasech až k růžovým rtíkům a modrým očím lemovaným velmi dlouhými řasami. Je to možné? pomyslel si. Je tohle opravdu ta malá copatá holka? V každém případě z ní vyrostla pořádná kočka. Michael Kerda pozval ženu dovnitř a usadil ji na pohovku v pokoji. Sám odběhl do kuchyně postavit na kávu, aby se trochu vzpamatoval a také si přes zažloutlé pyžamo přehodil sváteční župan. Helena Borovská si zatím nervózně zapálila dlouhou cigaretu.

„Nevadí vám, že budu kouřit?“ zeptala se ho, když se usadil naproti do křesla.

„Ne, ovšemže ne,“ odvětil a okem letmo zavadil o prsteníček její levé ruky. Usmál se. „Dlouho jsme se neviděli, slečno. Řekněte mi, jak se daří vašemu otci? Naposledy jsem Vladimíra viděl při jeho přednášce na univerzitě. Bylo to moc zajímavé, psychotronika byla vždycky jeho oblíbenkyně.“ „Ano, právě kvůli otci jsem tady,“ řekla a po chvíli dodala, „můj otec před třemi dny zemřel.“ Michael Kerda v křesle strnul. Nemohl uvěřit vlastním uším. Vladimír Borovský, jeho dlouholetý přítel, je mrtev! „Jak se to stalo?“

 Slečna Borovská neodpověděla ihned, bylo vidět, že přemáhá slzy. „Byla to sebevražda. Oběsil se. Všichni jsme byli v šoku. Nechápali jsme důvod. Byl zdravý, šťastný a najednou...“ Otřela si dlaní vlhké oči a na tváři se objevily černé šmouhy od řasenky. „Našel se však dopis na rozloučenou. Je adresovaný vám,“ dodala a podala Kerdovi obálku. Ten ji vzal do roztřesených rukou a pomalu ji rozlepil. „Nemusíte to číst hned, chápu, že jste rozrušený. Jediné, o co vás prosím, až si to přečtete, zavolejte mi na tohle číslo.“ Chvatně vytáhla z kabelky tužku, na útržek papíru napsala telefonní číslo a položila ho na stolek před sebou. Vstala, přistoupila k Michaeli Kerdovi, položila mu ruku na rameno a zašeptala: „Chtěla bych jen znát důvod jeho činu. Kdyby v tom dopise...“ „Rozumím vám, Heleno. Dám vám určitě vědět,“ přerušil ji. „Upřímnou soustrast.“ „Děkuji,“ špitla a odešla z bytu. Pan Kerda pozoroval rozlepenou obálku ležící na stole a v nose ho šimrala omamná vůně. „Bože, to je let, co jsem neměl cigaretu,“ vzdychl, vstal a z dózičky v kredenci jednu vytáhl. Byla to „nouzovka“, jak jí říkal. A teď zcela jistě nouze je. Zapálil si, ale byl tak unavený, že ji ani nedokouřil. Pomalu dodoutnala v popelníku vedle rozlepené obálky, zatímco pan Kerda dřímal v křesle.

 Zazvonil zvonek, ale Michael Kerda se jen překulil na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu. Jenže zvonek si nedal pokoj a donutil pana Kerdu vstát z postele. Podíval se na hodiny. Půl desáté ráno. Spal jsem tak dlouho, podivil se. Moment! zarazil se, jak jsem se vůbec dostal do postele? Zvonek nepřetržitě řinčel, a tak zanechal přemýšlení a vyrazil ke dveřím. „Kdo je to?“ zeptal se. „Potřebuju s vámi nutně mluvit. Otevřete, prosím,“ ozval se naléhavý ženský hlas. Michael Kerda se poškrábal v uchu. Tohle už přece prožil. Má otevřít? Co se může stát, riskne to.

Jeho oči upoutaly opuchlé nohy v pantoflích. Bůrková! Oddychl si. „Copak se děje, paní Bůrková? Že by nějaké důležité zprávy?“ Paní Bůrková bojovně vystrčila bradu a řekla: „Zajisté důležité, pane Kerdo. Přišel vám dopis.“ Michael Kerda převzal obálku a zabouchl dveře. „Baba jedna!“ ulevil si a prohlédl si obálku. Proboha! Byla stejná jako ta, kterou mu včera přinesla Helena Borovská. Běžel do pokoje. Byl si jistý, že ji nechal na stolku, ale obálka tam nebyla, zmizel i papírek s telefonním číslem. Jediné, co tam zůstalo, byl popelník s cigaretovým oharkem. Pan Kerda si sedl do křesla a obálku, jež držel v ruce, rozlepil. Připadal si jako blázen. Písmo bylo Vladimírovo. Včerejší datum:

Drahý Michaeli,

dovolil jsem si Tě vybrat k jednomu ze svých pokusů. Přišel jsem na novou metodu telepatické sugesce a Ty jsi byl ideálním objektem, na kterém jsem tuto metodu mohl vyzkoušet v praxi. Pokud k Tobě včera v noci přišla má dcera a řekla Ti, že jsem se oběsil, byl pokus úspěšný. Prosím, dej mi vědět, zda se pokus podařil.

Omlouvám se Ti za případné  rozrušení.

 Tvůj

              živý a zdravý

                                                           Vladimír Borovský

Toho večera si Michael Kerda otřel brýle do vyšívaného kapesníčku, položil je na noční stolek hned vedle sklenice se zubní protézou, naklepal si polštář, lehl si do postele, přikryl se peřinou až pod bradu, zhasl lampičku a s úlevou si pomyslel: Jsem starý, ale díky bohu, nejsem ještě blázen.