TEMNOTA druhý díl

Před 3 měsíci

Měl jsem ženu, kterou jsem miloval tak jak jen člověk může milovat někoho jiného než sebe. Žili jsme v ústraní, na kraji, snad můžu říci i světa, protože jsme se nechtěli státi oběťmi společnosti, která byla mnohdy tak moc krutá. V malém sroubku na kraji lesa, s krásným výhledem na vesnici pod námi jsme žili svůj bezstarostný život plný porozumění a citů. Květem naší lásky byl náš syn. Jeho světlé vlásky zdůrazňovaly jemnost jeho tváře a velké oči byly skutečně zrcadlem do jeho dobré duše. Ano, on byl zatoulaný andělíček na zemi.

             Jenže jednoho dne se cosi změnilo. Přestal mluvit, jen každý den tiše stál u okna a pozoroval vesnici, ve tváři měl zoufalý výraz a v jeho dětském obličeji se zračily první vrásky. Stárnul a chřadnul nám před očima. Nedělal vůbec nic, dokázal jen dlouhé hodiny nehnutě hledět na vesnici před námi, anebo se na nás při práci díval svýma velkýma,nádhernýma očima. Trvalo dlouho než jsem pochopil, co chce. Jednoho dne se v jeho očích objevil strach, stál u okna a rukou ukazoval dolů do údolí. Pochopil jsem. S vesnicí není něco v pořádku, vzal jsem jeho drobnou ručku do své dlaně a společně jsme se vydali na cestu. Má žena jakoby tušila více než my a když nám mávala na rozloučenou, její tvář nevypadala bezstarostně jako kdysi, ale byla utrápená a strhaná. Doteď nechápu proč jen mlčela, ale asi tušila že odtud není cesty zpátky, ale zároveň je naším poselstvím se na tuto cestu vypravit. Však její nádherná tvář mi ulpěla v paměti a já jsem se k ní často a rád vracel. Ze začátku v úpěnlivých modlitbách, později však v krásných vpomínkách, které zaplňovaly mé bolavé srdce aspoň nepatrným štěstím, i když jsem věděl, že naděje už není žádná.

           Cesta vedoucí do vesnice se před námi vlnila jako had plovoucí na vodě, ale čím blíže jsme byli k cíli,tím více se na tváří mého chlapce zračilo napětí a strach. Křečovitě svíral mou ruku a v jeho dětských očích se leskly slzy. A pak jsme našli prvního. Vesničan ležel pod javorovým stromem a kolem něj se vznášel silný pach smrti smíchaný s neznámou vůní. Byla tak neskutečně lákavá a vábivá, ale  v pozadí bylo cítit něco temného, ničícího a neskutečně krutého, jako by snad držela stráž nad mrtvým, ale v nepříliš dobrém smyslu. Muž ležel na zemi, na svěží, zelené trávě se chvěly lesklé krůpěje jeho rudé krve. Ve tváři se mu zračila nesnesitelná bolest a utrpení a v jeho hrdle byl zachycen výkřik, který ale z jeho rtů nikdy nevyšel. Jeho krk byl poset drobnými rankami,stejně tak na tom byly i obě jeho zápěstí, ale opravdu příšerný pohled byl na jeho břicho, bylo rozerváno na cáry a střeva připomínala červy tlačící se pryč ze zkaženého jablka.  Nemohl jsem odtrhnout oči od tohoto podivného úkazu, však žaludek, který se mi obracel naruby mě donutil.

A najednou se stalo cosi zvláštního, mou pozornost upoutalo moje dítě. Chlapec upadl na zem a svíjel se v šílených křečích, oči měl roztažené hrůzou a z úst mu tekly zpěněné sliny. Klekl jsem si k němu a sevřel ho v náručí, uklidnil se, však jeho oči se upíraly k nebi a on mluvil,ano, opět po dlouhé době zase promluvil, však pro mě cizím hlasem, něžným jako vánek šeptající v korunách stromů, k nebi se nesla tichá modlitba vycházející z jeho rtů. Jakoby vzýval všechny bohy na nebesích, jakoby prosil všechny přírodní síly o pomoc, a kolem jeho hlavy se objevila zlatá svatozář, jeho slzy dopadaly na moje dlaně a já cítil příjemné teplo, které znich vyzařovalo. Mír a klid byl najednou všude kolem nás. Bohužel tato nádherná chvíle trvala jenom chvilku, on se zvedl, klidně vzal mojí ruku do svých dlaní a nyní byl v roli pečovatele on. Něžně a jemně se na mě díval, jeho pevný stisk mi dal víru jít dál. A tak jsem kráčel, mlčky za svým desetiletým synem, jako beránek, jako křesťan za svým spasitelem.

Došli jsme na malé prosté náměstíčko, vesnice byla liduprázdná, jen rudé skvrny na kamenných kostkách,kterými bylo dlážděno,vyzařovaly nedávný boj. Krev nebyla zaschlá, leskla se na světle a poutala pozornost svou rudou září. Všude byl cítit zvláštní pach, vznášel se nad vesnicí jako mrtvolný ochránce, proti všemu živému. Stáli jsme tiše u fontánky, ze které dříve tryskala voda čistá jako horský pramen. Vítr se proháněl po ulicích a vrážel do pootevřených dveří, který při tomto doteku vydávaly strašidelné zvuky. Okenice práskaly při jeho nárazu a všude byla cítit smrt. Ba něco víc než smrt. Najednou ostrý zvuk prořízl ticho vytvořené po tragédii, při jeho tónech mi zamrzala krev v žilách a po zádech mi přejel mrazivý dotek. Zvony… Ze všech stran bylo slyšel burácení obrovských zvonů, ten zvuk mi trhal uši, vháněl smrt i do mého srdce, mé tělo jakoby zkamenělo, chtěl jsem vztáhnout ruce k uším svého chlapce, abych aspoň jeho uchránil před smrtelným zvoněním, však on se mým zoufalým dlaním vytrhl. Zvedl ruce k nebesům a padl na kolena. Obloha se zatáhla, pach krve zesílil. Poslední paprsky letního slunce přikrýval mrak a na zem dopadla temnota, který zahalila každý kousek, který byl ještě prosvětlen tím žhavým kotoučem majestátně se tyčícím na nebi. A můj syn klečel dál, na jeho zlatavé vlásky dopadaly poslední paprsky slunce, které ještě nepodlehly krutým mrakům, ve tváři měl odhodlaný výraz a jeho tělo se ani malinko nezachvělo, během pár hodin cesty zestárnul o tolik let. Věděl jsem, jako by mi to cosi našeptávalo, že už mu mnoho času nezbývá.............