Rozchod

Ona

Jde domů, pozdě v noci. Na tváři ještě stále cítí stopy po slzách, které se začaly drát ven hned po tom, co vyslovila svůj nelítostný ortel. Neví proč to udělala, ale ví, že to bylo správné. Vždyť jí přece tolik štval a tolik jí ubližoval. Ale proč pláče? Najednou se jí do hlavy hrnou všelijaké zážitky s tím, koho teď opustila. Naštěstí těch špatných je víc. Před dveřmi svého bytu ještě otře tvář, aby náhodou někdo nepoznal, že plakala. V pokoji, jindy hlučném, dnes tolik tichém, se usadí a zapálí cigaretu. Přemýšlí. Snaží se přemýšlet. Vlastně se snaží uspořádat těch tisíc věci, co se jí teď v hlavě promenádují. Je sama. Za kým teď půjde? Komu se vypovídá? Zavolá snad kamarádce? To ne, ta má přítele a její situaci by nepochopila. Co asi teď dělá ten, komu ublížila.

On

Jde domů, nevnímá jak je. Pláče, i přes to, že je to chlap. Sám nechápe, co v něm vyvolalo ten potok slz. Ví jen, že byla úžasná. Úžasnej byl i ten poslední úsměv, kterej viděl než se rozloučili. Úžasná byla i ta slova, šly z jejích úst. Vzteky, nebo snad bezmocí kopne do koše opodál. Rachot se ozývá prázdnou ulicí. Chce jí zavolat a říct, že to co udělala je špatné. Nemůže. Nemá slov. Má ji stále před očima. Stále doufá, že snad…ale v co vůbec doufá?…že se otočí a tam bude stát s otevřenou náručí. Že hned zítra zavolá a dají to zase dohromady. Že si dělala srandu…ale co ví jistě je, že jí dlouhou dobu nechce vidět. Nezapomenul by na ní. Sejde z očí sejde z mysli. Věří tomu…

O půl roku později:

Ona

Za těch půl roku se viděli šestkrát. Sešli se na kafi a oba pokaždé odcházeli s pocitem, že toho druhého snad už nemají rádi.

Ona si našla jiného. Hezký vztah. Bylo v něm tolik jiného než v tom předchozím, ale ona si tolik přála, aby to bylo stejné. Ale přece jenom musí žít dál a nesrovnávat nové životy se starými.

On

Má nový vztah. Je hezká, hezčí než ONA. Je hodná. Hodnější než ONA. Je chytrá. Chytřejší než ONA. Ale pořád jí něco chybí. Něco, co měla jen ONA. Jedinečnost. Originalitu. Musí zapomenout.

Za měsíc:

Ona

Rozešel se s ní. Jde domů a pláče. Nemůže zastavit slzy, vlhký kapesník, černý od řasenky, hází na zem. Je zoufalá a neví za kým má jít. Komu má zavolat. V hlavě jí utkvěla věta “ Kdykoliv se budeš trápit zavolej”, kterou řekl ten, kterému ublížila. Bere telefon do ruky…

Ona a on

Sedí v hospodě, je jedna hodina ráno. On jel hodinu cesty jen kvůli ní.Teď jí poslouchá. Poslouchá příběh o tom, jak někoho milovala a on jí odkop. Objímají se a on konečně cítí to teplo, které mu chybělo. Konečně jí zase může odhrnout vlas z čela, konečně jí může zfouknout smítko z tílka, konečně jí může rozčesat vlasy, konečně jí zas může vidět. Možná má trochu radost z toho, že jí to nevyšlo. Ale přesto jí objímá a pláče s ní. Říkají si jak se mají rádi. Jak na sebe nikdy nezapomenou. Vyprávějí si svoje krásné zážitky a s láskou vzpomínají…ale i přes to odchází domů každý sám…