Jen tak klapu

Nad hlavou mi hraje piáno, pokouší se o ukolébavku a dá se to poznat, občas ale ujede, no ano, je to začátečník, ale je aspoň vytrvalý, to se pozná, podle toho kolik za týden proleze dírou koček a vyletí holubiček, vytrvale buší do kláves a já zase do svých, prstoklady máme zhruba stejné, oba se občas zasekneme, on nebo ona na obtížném akordu, já na špatném písmenku, mračíme  se nad naší nedokonalostí, pak se rozjedeme, bušíme téměř unisono,  a pak, když se jeden z nás odmlčí, zmlkne i ten druhý, zvláštní, hrajeme spolu, sehraně a pak se opět rozdělujeme, každý vynalézá svůj motiv, a doufáme v osobní vklad do vznikající skladby, i když si zároveň uvědomujeme ty davy lidí, kteří by na naše nástroje zahráli s mnohem větší invencí.

Piáno utichlo, možná hráč uznal, že je to zbytečné, možná toho nechal s pocitem dobré hry, třeba si vůbec neuvědomoval, že si jen tak klape, ve své hlavě se viděl jako Rachmaninov, ano, hlava, to je ten problém, třeba i ta moje, třeba se zvuky shora před vstupem do mé hlavy nějak podivně deformují a neslyším správně a neprávem degraduji jejich kvalitu.

Nedivil bych se.

V hlavě mi hrají příběhy.