Chronický bobřík mlčení

Dneska už to žádnou cenu nemá, přemejšlet jak by to mělo bejt, ale tenkrát to snad eště trochu cenu mívalo - jít si na čas vodpočnout do blázince. Vodpočnout si vod života, jak sem tomu já sám řikal, když sem měl tuhlencty deprese. Cenu to mělo i proto, že sem tam tenkrát měl známýho doktora. Todle je asivá důležitý ve všech nemocnicích. Eště i teď. Porád...  vono, když se vám speciálně věnuje jeden doktor, třeba jen vo trošku víc než těm vostatním a máte aspoň průměrnou šanci na uzdravení, tak se uzdravení dostaví poměrně rychle (což se v blázincích počítá v době do 3 měsíců léčby).

Na pokoji s náma ležel pan Hrdý. Tohle vim od sester, protože mu tak pokaždý řikaly. Von sám totiž nepromluvil ani slovo. Jen živořil. Když mu sestry řekly, aby snědl oběd, tak je beze slova poslechl... česky tedy rozuměl. S mluvenim to však u něj bylo špatný. Po nějaký době mě propustili, ale pan Hrdý v blázinci samozřejmě zůstal.

Znovu mě přijali asi za rok... a pan Hrdý tam ještě byl ! Na tom samym pokoji jako předtim. Jenže za ten rok se s nim udála veliká změna: pan Hrdý mluvil !

V tom pavilónu měli takovej zvláštní zvyk. Řikalo se tomu komunity, ale s komunizmem to moc společnýho nemělo. Snad jenom ty schůze. To nás ráno sestry vyhnaly z pokojů do největší místnosti v pavilónu, kde se pak sedělo a "komunikovalo". V čele místnosti seděli psychiatři a sestry, po všech ostatních stranách u zdí seděli pacienti (těch tam bylo tolik, že kdyby přijali několik dalších, tak by se muselo sedět dvouřadově). Sestry vyvolávaly jednoho pacienta po druhým jmény a každý pacient měl za úkol sdělit, jak se mu vedlo minulej den a jak se mu v noci spalo (stížností na chrápání "těch druhejch" byly samozřejmě spousty). Nějak se sice přitom zapomínalo na lékařský tajemství, ale vono se zas tolik nedělo... žádný velký tajnosti se tam neprobíraly... až jednou. Byl vyvolán pan Hrdý. Postavil se (což povinné nebylo) a pravil ke shromáždění pacientů: „Teda, já s tou stolicí měl už pěknejch pár dní potíže, ale musim se vám pochlubit: dneska to byla ouplná nádhera. Já šel ráno na záchod, šlo mi to překrásně a udělal jsem toho aspoň jeden a půl kila ! To vám teda byla úleva !“

Ostatní pacienti se sice také ten den svěřovali kolektivu se svými tablemi, ale jednoznačným (leč nekorunovaným) vítězem dne se stal pan Hrdý. A pak, že v blázinci člověku nepomůžou ! Tohle ale nikde neříkejte, zejména psychiatrům ne ! Byli by na svůj um až příliš pyšní. Onemocněli by třeba i hypertrofovanou pýchou. Zázrak v podobě uzdravení pana Hrdého (při jeho původním stavu - já vlastně jeho diagnózu neznal) totiž zas tak běžný není...  a trvalo jim rok než ho z jeho vlastního vnitřního bludného kruhu vyvedli.