vločky 04

Poznali se na stanovém táboře. Jí bylo snad po čtrnácti nebo před patnácti, kdo si to má pamatovat. On dělal instruktora jednoho z oddílů. A byl do ní zamilovaný. Byla perfektní. Tak, jak perfektní může být ta fakt osudová láska. Vyspělá, utápějící se v řešení problémů, protože řešení problémů je v tom věku jediná věc, co vážně stojí za to. Říkali mu Majkii. Na táboře fungoval jako neoficiální záruka dobré zábavy. Málokdy se stalo, že v jeho přítomnosti nezazníval smích. Byl tak trochu hlupáček a naivista. Snad proto byl chronický optimista. Jednou večer, když ti starší spali pod širákem v lese, šel je zkontrolovat. Byla tam i ona. Jak mu bylo vlastní, tak se nechal snadno zatáhnout do debaty a pak i do spacáku. Leželi tam na nafukovacích matracích, pohledy hluboko vnořené do závratné hloubky hvězdné noci a on vyprávěl. Pro tyhle chvilky si schovával speciální tón hlasu. Posazený mírně do basu, lehce nostalgický a zamyšlený, vychutnával si každou koncovku a labužnicky, až příliš výrazně vyslovoval sykavky. A oni poslouchali. Měl to někde v podvědomí. Tu touhu být poslouchán při vyprávění. Připadalo mu, že když ho někdo poslouchá při vyprávění, je sám sebou. Jen nevěděl kým. Jak mluvil, cítil vůni jejích vlasů. Opírala se o něj a drželi se za ruce. Mluvil tak dvě, možná tři hodiny. Většina dětí už spala. Jen oni dva ne. Nebyla z toho oddílu, který měl povoleno spát venku, tak se vracela do stanu. A on ji doprovázel. Zastavili se před stany a ještě se otočili ke hvězdám. Ukazoval jí Casiopeu a cítil rychle vzrůstající vzrušení. Když se k němu přitiskla, musela cítit jak je tvrdý. Pamatuje si ta slova do dnes. Někdy si říká, jak by vypadal jeho život, kdyby ta slova nikdy neslyšel. „Nic nesmí bejt“ Zopakovala to ještě jednou a pak ho políbila na čelo. Teď, s odstupem času mu ten polibek připomíná malinkou holčičku se zkušeným výrazem, jak líbá na čelo dětinského starce. Pak odešla do stanu. Tu noc si musel zajít do sprchy, jinak by neusnul. Den před táborovým ohněm za Majkiim přišel kluk ze stejného oddílu jako ona. Eliška se pohádala kvůli programu na táborák s vedoucím a teď je zavřená ve stanu. Šel za ní. Když vešel, měla uplakané oči a psala do bloku. Dopis na rozloučenou. Mluvil. Při zpětném pohledu si uvědomuje, že celý život byl jeho hlas tím nejlepším perem i mečem. Mluvil. Mluvil s ní. A pak si povídali. Rozplakala se. Vzal ji do náručí a nechal slzy ať odplaví co tíží. Při táboráku se na ni nemohl přestat dívat. Když se na něj podívala, lehce se usmála. Při loučení dal tomu klukovi co pro něj došel dopis. Dopis pro Elišku. Napsal v něm slova o kráse života. Psal o životě a doufal že ho pochopí.

Pak nastoupil na základní vojenskou službu a sloužil na Moravě. Myslel na spoustu dívek, ale ona byla pro něj bájným jednorožcem. Snil o ní. Miloval ji. Psali si. Jenže většina času prožitá trampováním mu na odvaze seznamování nepřidala. Nakonej ji jednou navštívil. Byla noc, nerozsvítili. Hořel zase vzrušením. Reikovala ho. V tu dobu neměl vůbec ponětí co to jsou reiky a tak mu lehké doteky jen přivedli krev do varu. Když odcházel, doprovodila ho. Po cestě se drželi za ruce. Pak se zastavili. Neví, jestli vnímala jeho dech a zběsilý tlukot srdce. Byl zmatený. Tolik zmatený. Možná to vycítila, možná mu chtěla pomoci, možná jen už věděla jak na to a nechtěla čekat až se rozhoupe. Líbali se. Svedla jeho ruku na svá prsa. Padal do jámy lásky, okovy emocí pevně sepnuté na rukou. Když ukončil základní službu, přijel na deset dní domů, pak měl nastoupit jako voják z povolání. V Liberci. Před odjezdem se jí svěřil, že by se s ní chtěl před odjezdem pomilovat. Rudý až za ušima. Kluk co dal holce pusu a kamarádi se mu teď smějí. Stud se v něm rochnil jak prase v blátě. Vyhověla mu. O milování nemůže být ani reč. Byl to prostý sex. A pak odjel. Když přijel domů, umíral touhou být s ní. Když odjížděl, pukalo mu srdce. Během těch pár týdnů si vybudoval lásku k cestě za ní a zášť k té od ní. Přiblížil se Silvestr. Během té doby se jim povedlo nechat se při sexu překvapit jejím i jeho otcem, teď se tomu už směje. Přijala nabídku a jeli na chatu rodičů jeho spolužáků z vojenské akademie. Jeden z nich závodně tancoval. Eliška učila v tanečních a tak jeden večer odtáhli stoly a židle a tančili. Majkii ji viděl ve tváři, jak je šťastná. Nesnášel sám sebe, protože věděl, že takhle s ní tančit on nikdy nebude. Nebyl právě rozený tanečník. Vzpomíná ještě na noc, kdy stáli venku a ona mu nabídla, že se můžou rozejít. Byla krásná jako růže, ale jako růže měla i spoustu trnů. To byl další z nich, co se mu zabodl do srdce. Nenáviděl její kamarády, kteří se s ní „přátelili“ jen pro to, aby se dostali lehce k trávě. Často se stávalo, že byla jeden den milá a k zulíbání a druhý den z ní čišel chlad, logika, THC. Těžko se stíhal vyrovnávat se změnami. Naštěstí se ho nepokoušela naučit „hulit“, když to po pár pokusech odmítl. Párkrát mu zavolala uprostřed noci z nádraží, že byla na kalbě a jestli by pro ni mohl dojít. Miloval. Tak se oblékl a vyrazil. Vlastně mu procházky moc nevadily, rozhodně méně, než to, že se Eliška postupně demolovala vším, co slibovalo halušky, stíhu nebo alespoň smích bez humoru. Když se vrátili z jedné takové noční procházky, chtěla se s ním milovat pod LSD. Tenkrát je načapal Majkiiho otec. Strčil hlavu do temné místnosti, ale když zjistil co se děje, strategicky vyklidil pozice. Jak jsem říkal, teď už se tomu směje. Elišky nevlastní otec je přistihl, při sexu pro změnu u ní doma. Nakonec se Majkii i Eliška shodli na tom, že to byl velice originální způsob, jak dát rodičům vědět, že jejich ratolesti žijí čilým sexuálním životem. Když se vraceli z oslavy Silvestra, trvala cesta vlakem spoustu hodin. Seděli na sedačce a tam, při té cestě vlakem, se něco změnilo. Tak to cítil. Jako by se do něj konečně zamilovala. Dovolila mu vniknout rukou k sobě a on ji dráždil. Vzušovalo ho to jako nic na celém světě. Když se jí mohl dotýkat a slyšel její dech, viděl vzrušením planoucí, rudé tváře a přimhouřené oči. Na té cestě vlakem uvěřil, že ho miluje.

Teď byl šťastný. Vždy, když si na tuto dobu vzpomene, pootočí se střípek v srdci a řízne. Už nedělali sex. Milovali se. Pomalu se, pod jejím vedením, docela dobře vytrénoval, ačkoli dnes už ví, co by se dalo vylepšit a jak protáhnout předehru a mazlení po vrcholu, Dovoloval si v té době mírnou hrdost na sebe sama a své výkony. Vzrušovalo jej jak se milovali zezadu, jak svou rukou svíral její bříško a cítil hebkou kůži. Nějakou dobu to vydrželo. Když byli na táboře, měl uvádět program k táboráku. Řekla mu, že se rozejdou. Nevěřil tomu. Musel jít do lesa a do kmenů ukrýt svůj žal. Ptal se proč mu přišla do cesty, když mu teď má odejít a vzít sebou kus jeho samého. Plakal. Už dlouho neplakal, ale teď se mu slzy hrnuly do očí a on je nechal. Potřeboval je stejně, jak je ona potřebovala na odplavení žalu, tenkrát ve stanu. Vrátil se do tábora. Eliška o něj měla strach. Majkiiho máma zavolala domů a otec je oba ještě té noci odvezl. Té noci se zase něco změnilo. Cítil to, ale nevěděl co to je. A svět se točil a čas plynul jako před tím. Byli oba spolu a zase se milovali a on si užíval její přítomnosti. Dokonce, jak říkala, přestala hulit trávu a tlačit do hlavy psychoaktivní látky. Tedy přestávala pozvolna. „Víš, feťák, se nikdy úplně nevyléčí“. Zapamatoval si tu větu jako jednu z mála. Jenže. Vždy se objeví nějaké jenže. Když se podívá zpátky, vidí, že ji omezoval, byl strašně žárlivý. Měl chyby. Měl jich dost. A Eliška se začala zase měnit. Jako by se vracela zpátky do mlhy. Často byla nepřístupná nebo dokonce nepřátelská. Okolí, to okolí „My to s tebou myslíme dobře!“, začalo jemně naplavovat fámy. Fámy o někom druhém, o návratu do staré vyhulparty. Pořád doufal, že když se zamiluje do někoho jiného, řekne mu to. Nevěděl jak by reagoval, ale určitě by jí nedržel. Měl jí až moc rád, a láska, to je dávat, ne brát. Neustále se stresoval jestli nebude Eliška těhotná, milovali se bez kondomu a některé týdny žil doslova od menstruace k menstruaci. V jednom týdnu to dokonce vypadalo dost špatně, ale nakonec se ukázalo, že si jen příroda dala na chvilku pauzu. A pak mu jeden večer vyčetla do očí všechno. Že se jí zeptal, jestli by nebrala antikoncepci, ačkoli mu to sama před časem nabídla, tenkrát ji do toho nenutil. Poslouchal ohromeně a nezmohl se ani na odpor. Ukončila rozmluvu tím, že by mohli být jen kamarádi a někdy milenci. Nechtěl o ni přijít. Souhlasil. Když přišel příště, našel jí na začátku lesa pod stromy. Seděla tam a dívala se do dálky. Posadil se k ní. Toho dne mu vyčetla, že láska, kterou chce on, je západní láska založená na fyzickém kontaktu. Ale ona potřebuje východní lásku a k té se s ním stýkat nepotřebuje. Po pravdě řečeno už měl tak nabourané nervy, že utekl jako malý kluk před trestem. Doběhl na začátek cesty a řval. Potřeboval vyřvat tu bolest. Měl rád milování a bral to jako běžné doplnění vztahu a lásky dvou lidí. Připadalo mu to jako rána pod pás. Už nic nechápal. Teď, při zpětném pohledu si uvědomuje, že by to možná dopadlo jinak, kdyby vystřídal před Eli pár dívek a naučil se do lásky nedávat celé srdce. Jenže na to už bylo pozdě. Zjišťoval, že i když ji miluje, přináší mu ta láska víc bolesti než radosti. Pokoušel se s ní rozejít, ačkoli věděl, že nikdy bez ní nebude šťastný. Nešlo to. Vždycky ho přemluvila. Naposledy se pomilovali, ale byl zase jen sex. Narazil na chlad. Jako by se za něj styděla. Jako by nechtěla, aby ostatní věděli, že jsou spolu. To ho přinutilo. Zabilo by jej, kdyby žil jako zbytečná věc, co se už okoukala. Věděl, že je zbabělec, ale zavolal jí telefonem. Kdyby za ní došel, nedokázal by to. Ono „už nepřijdu“ vzala naprosto klidně až lhostejně. Jako informaci o počasí. Pár měsíců teď jeho optimismus zemřel. S Eliškou odešli všechny jeho sny a plány. Pracně se snažil stavět na vratkých základech nové a žil ode dne ke dni. Pomalu se začal smiřovat se skutečností, že jestli se nechce zase propadnout na dno beznaděje a smutku, nesmí se s ní už setkat, protože by se znovu zamiloval a vše by se opakovalo znovu a znovu. Teď, po třech letech se s ní setkal Majkiiho kamarád. Dala mu pro něj dopis. Bylo v něm něco o životě a o naději a o ženách pro muže a mužích pro ženy. Jak úsměvné. Kdysi se jí snažil on pomoci dopisem poslaným po kamarádovi, teď se ona snaží pomoci dopisem jemu. Píše, že by se s ním ráda setkala. A on si to setkání přehrává stále znovu a znovu v hlavě. Chtěl by jí objímat a tisknout v náručí. Vzpomíná, jak jí viděl na nádraží. Jeho vlak se rozjížděl a ona šla po peronu. Srdce mu bilo jako na poplach. Chtěl by se sní i milovat a mazlit a ráno se probudit a obejmout ji a cítit se zase celý. Chtěl by jí říct, že jí stále miluje. Jenže cítí, že se na ní stal závislý. Jako na droze, která tě neustále láká a volá tvé jméno. A on touží si ji znovu píchnout, být s ní, cítit tu vůni, která mu vehnala slzy do očí, když vykoukla z obálky s dopisem. Možná se s ní bude moci zase setkat. Až se vyléčí z té závislosti na ní. Možná v příštím životě. Možná.

Jenže: „Víš, feťák, se nikdy úplně nevyléčí“.

A proto do konce svých životů bude trpět.

Možná.