Samičí sen

Kde je bolest a kde je slast, kde je pokora a kde ponížení, kde láska a kde zklamání….

Jsou všechny na dně propasti. Nebo na vrcholku v mracích ňader velkých jako pohoří a malých jako kameny z návrší….

Tam ve vodopádech sněhobílých řek, tekoucích ze srdcí mužů, tam, před koncem….je sen…o čem je samičí sen?

Možná je o bezpečné skále a možná je o slunci velkém jako oheň…Snad je o lžících ze dřeva a polévce jak ranní mlha. O vůni síly. O lůně a teple. O srdci. O srdci kam se vejde tolik pokory, kolik jen dokáže unést malá bárka úcty. O úctě velké jako mapa oceánů, které brázdí ošklivý, spolehlivý námořník.

Vlny se zdvíhají a klesají, jak dýchá srdce země a dech se úží ve všech průlivech a tříští o rty mysu. Šeptají jméno a zaklínají, prosí dost i ještě a stále dokola, stejně jako přicházejí a odcházejí jarní deště. Bičují pobřeží a trsům trávy dají život.

Slova jsou kapky a kapky se vpíjí do země jedna po druhé...Ani to nebolí.

Zavři oči ale nespi. Leť!  Námořník dýmku zhas. Možná je čas se vzbudit.

Možná ještě není…hejno zvedá křídla, letí do slunce, vždyť to vidím….hoří…uhoří v ohni, pusť je, Pane! Chtěli jen…odletět za obzor.

Okenní tabule studí, když jí dlaní tlačím na své místo. Krásný západ slunce, říkám si. Je dobře nepropásnout západ slunce, ani racky. To není sen. Přece se mi to nezdálo a přece zdálo jen…