Malá etuda o pouštním písku

„Člověče.. poušťane!“ pronášel tichým basem neznámý, zahalený od hlavy až k patě v černém hábitu. Štítivě přitom dloubal do druhého neznámého, který ležel na zádech, rozplácnutý jako mořská hvězdice, a dlouze oddychoval.

Po těchto dvou slověch se vzdal a zamyšleně se díval na právě vycházející slunce. Spokojeně se usmál. Úsvit no. 2 648 912, vyryl patou do písku a odkráčel o kus dál, aby si našel nějaký šťovík ke žvýkání.

Když se vrátil ke spícímu muži, převaloval v ústech kus kaktusu. Rty měl rozpíchané a zakrvácené. Muž zakrytý pískem se právě probouzel. Černý vlající plášť se na něj dlouze usmál.

„Doufám, že jste mi, neznámý poušťane spící v poloze mořské hvězdice při odlivu, nepřišel dělat konkurenta,“ řekl po chvíli, zatímco se ten druhý sbíral ze země a oprašoval ze sebe zrnka písku.

„Konkurenta?“ zvedl tázavě hlavu, „v jakém oboru podnikáte?“

Muž v hábitu se krátce, hrdelně zasmál.

„Já nepodnikám, poušťane v perfektním obleku. Mám daleko důležitější věci na práci…“

Podnikatel nechápal.

„Důležitější věci na práci…“ opakoval muž v dlouhém splývavém plášti a vyplivl kus kaktusu.

„Proč žvýkáte ten kaktus?“ zeptal se náhle podnikatel.

„To je… jen takový zvyk, víte? Zvyk je železná košile…

Kromě toho,“ dodal šeptem, „je to moje rezerva. Chápete, práce na částečný úvazek, navíc s pohyblivou pracovní dobou.“

Pak zmlkli.

(…)

„Je tady horko.“

Pokývání hlavou.

„Konečně, jsme přece uprostřed pouště.“

Pokývání hlavou.

(…)

„Dal byste mi kousek kaktusu?“

„Zkuste raději žvýkat řemínek od hodinek.“

„Proč?“

„Je to méně bolestivé.“

„Myslíte?“

„A chuťově to vyjde nastejno.“

(…)

„Já pracuju jako dodavatel nezávadného a hygienicky čistého písku na pískoviště v celé Evropě. Nevěřil byste, jak je to těžké.“

„Hm?“

„Opravdu je to těžké.“

(…)

„Vy myslíte, že kaktusová příchuť žvýkaček prorazí?“

„Ne.“

„A příchuť koženého řemínku?“

„Ne.“

„Proč tu tedy jste?“

„Jsem vesmírný rekordman.“

„Vesmírný?“

„Samozřejmě. Slyšel jste snad někdy o někom jiném, kdo chce vytvořit rekord v počtu shlédnutých úsvitů na poušti?“

„Ne. Popravdě řečeno, neslyšel jsem nikdy ani o vás.“

„To se stane.“

„Kolik úsvitů jste viděl?“

„Moc.“

„A přesně?“

„Vše musí být přesné, že?“

„Ano, přesně tak. Přesné jako hodinky.“

„Víte, já nevím.“

„Neděláte si záznamy?“

„Ale ano. Každé ráno píšu čárky do písku. Ale pak zafouká vítr a smaže je.“

„Kdo vám tedy dokáže váš rekord?“

„Nikdo.“

„Proč tu jste?“

„Proč ne?“

„Jste tu zbytečně.“

„Vy taky“

„Já ne. Já jsem celoevropský dodavatel prvotřídního písku pro dětská pískoviště.“

„A zkusil jste z pouštního písku něco postavit? Uplácat? – Tak vidíte.“

„Právě jste mi ukradl smysl života.“

„A jak lehké to bylo, že?“

A pak zmlkli.