Navěky věků

V zrnku písku, svět uvidět

A nebe v divoké květině,

Nekonečno v dlaních podržet

A věčnost v hodině

(William Blake)

                Vracely se mi všechny ty pocity, které mě obklopovaly tehdy. Ve šťastnějších dnech. Ve dnech, kdy jsem nebyla sama. Kdy tu byl on. On naplnil mé dny láskou, něhou, vírou na lepší budoucnost. I když sám v ní nevěřil. Dával tu naději mě. A já za ní byla vděčná.

                Vracelo se mi to všechno. Teplý letní vítr, který mi čechral vlasy, doteky jeho rukou, jeho polibky. Nikdy jsem netušila, že láska může být tak krásná. Nikdy jsem nevěděla, že láska dává životu smysl, ale teď jsem to poznala na vlastní kůži.

                Když jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že už ho nikdy nenechám odejít ze svého života. Stál tam, jen tak, uprostřed mostu, opíral se o zídku a hleděl kamsi do ztracena. Nevnímal nic kolem sebe. Vítr nedovolil člověku promluvit, protože kdyby se o to pokusil, hned by jeho snahu zmařil a vyřčená slova odnesl pryč. A tak jsem mlčela, když jsem stála vedle něj. Jeho pohled se ale nevracel. Stále hleděl vstříc dalekému obzoru. Lehce jsem se dotkla jeho ruky, byla studená, jak na ní vítr útočil. Ale i tenhle lehoulinký dotek způsobil, že se jeho myšlenky vrátily do přítomnosti.

                Pohled jeho očí mě okouzlil hned, jak se na mě podíval. Stáli jsme proti sobě a stále nic neříkali. Nebyl k tomu  důvod. Utápěla jsem se v jeho pohledu a on se vpíjel do mých očí. Najednou zvedl ruku a dotkl se mé tváře. Jakoby nevěřil, že tam opravdu jsem, jako by se chtěl přesvědčit o mé existenci. Chtěl konečně něco říct, ale já věděla, že je to zbytečné. Přiložila jsem prst k jeho rtům. Chytil mou ruku a stále mi hleděl do očí.

                Ten den jsme pochopila, co je to láska. Pochopila jsem, co je to milovat a být milována. A láska je to nejkrásnější, co existuje. A přestože by ta naše trvala věky, nebylo jí přáno.

                Měsíc. Překrásný měsíc. Začal pohledem, pokračoval láskou a rozplynul se v bolesti.

                Okamžiky jsou osudové. A osud je krutý. Člověk nikdy nesmí podlehnout pocitu, že je všechno krásné a nekonečné. Protože to tak není. Nikdy. Osud má své nálady a ty se střídají jako počasí. A na to doplácíme. I já byla tak naivní, že jsem věřila, že to všechno nikdy neskončí. Dostávalo se mi lásky a stejnou měrou jsme oplácela.

                Od osudového okamžiku k osudovému okamžiku. Od pohledu k smrti. Stejně jako nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ho poprvé uviděla, nikdy nezapomenu na noc, kdy jsem ho ztratila. Nenávratně, navždy. Nikdy se nedozvím, co se stalo. A nikdy to nebudu chtít vědět.

                Vím jen, že ta bolest ve mě zůstane navždy. Ve mě, ve všem, co mě obklopuje. Protože všechno mi ho připomíná. I vítr, i slunce, i smích, i pláč. V noci slyším jeho hlas, ve snu vidím jeho tvář a stále hledím do jeho očí. Jako bychom stále stáli na tom mostě. Ale ten okamžik, kdy jsme tam skutečně byli, je pryč. Stejně jako podzim.

                Nikdy už nic podobného nezažiji. Možná  proto, že už nikomu nikdy nedovolím, aby zastoupil jeho místo. Nikdy nikoho na to místo nebudu chtít. Protože tam navěky bude on. Dokud bude svět světem, dokud tu budu já.

Navěky věků…