Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlasy ve tmě
Autor
Kandelabr
Venku zuřila bouře. Vítr zdvihal mračna černého písku, furiantsky je plnými hrstmi rozhazoval, kvílivě se smál a miliardy zrnek v povětří zakrývaly slunce, takže na poušť padla falešná noc. Ve stanu byl ale klid, všichni seděli v kruhu, zírali do tmy před sebou a poslouchali, jak se vítr opírá o plátno a naříká, aby jej pustili dovnitř.
„Jednou jsem,“ řekl jeden hlas, „v podobné vánici sešel ze stezky. Nevím, jak dlouho jsem šel, ani jakým směrem, ale najednou jsem mezi dunami uviděl loď. Přišel jsem blíž a viděl, že je sice už omšelá, plachty děravé, lana potrhaná a celá jako by porostlá korálem, zčernalým pekelným žárem slunce, ale je stále krásná a elegantní. Vylezl jsem na palubu, dřevo bylo pevné a vonělo solí. U kormidla stál muž. Přišel ke mně a dal mi napít vody. Nemluvil. Nabídl mi prázdnou kajutu, kde jsem se pohodlně vyspal. A když jsem ráno odcházel, u boku lodi ležel na písku malý člun. Muž mi jej chtěl darovat. Stiskl jsem mu ruku, seskočil do písku a odešel. Teď toho lituji. Kdo ví, kam jsem na tom člunu mohl doplout…“
Hlas si povzdychl a umlkl.
„Já jednou,“ řekl jiný hlas, „když jsem se potápěl v moři, uviděl jsem u dna zvláštní velikou průsvitnou kouli. Vypadala jako medúza. Zlehka se vznášela a vypadala tak dokonale a křehce. Připlaval jsem k ní, chtěl jsem se jí dotknout jen zlehka, konečky prstů, abych zjistil, je-li to věc nebo zvíře a ona mě pohltila. Byl jsem uvnitř té podivné mléčné koule, vevnitř ale nebyla voda, byl tam vzduch a já mohl volně dýchat a pozorovat skrz závojovitou stěnu všechnu tu podmořskou nádheru,ty barvy, tvary, nově poznávat a pojmenovávat, žasnout jako malé dítě, objevovat každou vteřinou něco fantastického. Pak mě koule vyvrhla a já zůstal sám, v tmavé černé studené vodě.“
Vítr se pomalu tišil a bylo slyšet, jak písek vytrvale stéká po stanových plachtách.
„Já kdysi,“ řekl další hlas,“ zabloudil v horách. Objevil jsem malou jeskyni, ve které jsem chtěl přečkat noc. A když jsem ji chtěl projít, abych se podíval, jestli v ní nemá doupě medvěd nebo jiné zvíře, propadla se pode mnou podlaha. A objevil jsem obrovské kamenné město, s nekonečně rozlehlými prostorami, štíhlými vysokými věžemi, nádhernými klenbami a dech beroucími kamennými mosty, tenkými jako pavučina. Procházel jsem tímto městem a hledal jeho obyvatele, ale na nikoho jsem nenarazil. A pak jsem zjistil, že jeho obyvatelé mi krouží vysoko nad hlavou, ale nevím, jací byli. Viděl jsem jen ten pohyb a bylo mi, jako bych létal s nimi. Pak se kolem mne něco mihlo a já ztratil vědomí. Když jsem se probral, ležel jsem zase v té malé jeskyni. Je mi jedno, jestli to byl sen, nebo ne. Cítil jsem se šťastný.“
Bouře ustala.
Čtvrtý hlas se neozval. Asi neměl chuť nic říkat. Nebo byl němý.
Hlasy se jeden po druhém zvedaly a odcházely ven ze stanu. Každý zvlášť. A beze slov. Nebylo proč k hlasům přiřazovat tváře.