O bačkůrkách

     Byly jedny bačkůrky. Patřily malé Simonce. Dostala je k vánocům od babičky a měla je moc ráda. Každý den jí hřály nožičky a Simonka si je neustále prohlížela. Byly celé růžové, měkoučké a se spoustou kytiček.

     Každý večer, když šla Simonka spát, si bačkůrky hezky srovnala k postýlce a ráno je hned nazula. Bačkůrky byly spokojené, až jednou....

     Simonka se pohádala s kamarádkou, přišla domů a než šla spát, bačkůrky vztekle rozkopla od sebe. V noci, když bylo ticho, se ozval tichý pláč. To plakala odhozená bačkůrka, ležela až u skříně. Volala svoji sestřičku:"Kde jsi? Jsem sama ve tmě a bojím se, ozvi se mi, prosím...."

     Druhá bačkůrka odpověděla:" Já jsem přece tady, u postýlky, neboj se a neplač, Simončina maminka nás ráno určitě dá k sobě...." - a tak obě bačkůrky usnuly.

     Ráno se Simonka probudila, byla jí zima na nožičky a chtěla se obout. Ale co to? Kde je druhá bačkůrka?

     Pak hledala, hledala až ji konečně našla - u skříně. Vzpomněla si, jak večer bačkůrky rozkopla od sebe a teď jí to bylo líto. Řekla si, že už to nikdy neudělá a nerozdělí je...

     Od té doby byly Simončiny bačkůrky ty nejšťastnější bačkůrky na světě. Vždycky byly spolu - a se Simonkou...

     Děti, hlídejte si své bačkůrky a botičky, ať nejsou nešťastné a vždycky si je pěkně srovnejte k sobě, aby se nestalo, že budou plakat, jako ty Simončiny, to by potom od vás utekly a zábly by vás nožičky...