Portrét pro Dánku

V malém pokojíčku,

kam pode dveřmi táhne,

zapálil malíř svíčku

A jeho srdce prahne

po dívce, která v Kodani,

snad mohla jeho nadání

by něžným dotekem ocenit

a zapříst sladké lásky cit

Tak mínil malíř, napnul plátno,

k ruce si všechny barvy vzal

Snad trochu vody bylo platno,

že do skleničky nadýchal

Chtěl dívku portrétovat věrně

Tak, jak ji nosil v paměti

Jen málo používal černě,

spíš korál jí svítil na pleti

Několik dlouhých nocí slámou

té dívce vlasy maloval

Paprsky slunce, co se lámou

v pramíncích, které tak miloval

Pak vzpomněl na rty dánské, chladné,

jež nesměl líbat u vlaku

Neb použít chtěl barvy vnadné,

vtiskl jim odstín karpaku

Během těch nocí rýsovala

se na pláténku krásná tvář

Však duše umělce bědovala,

neb chyběla jí očí zář

Malíř už jenom pustě kleje:

"Ach běda, bože. Zle je, zle je.

To všechno byla marná práce."

Došel mu kobalt imitace