plebs

Šikmé ulice si říkají
o mou kolmou hlavu.
Ke splavu dolů
se jimi dá projít,
taky dojit krávu a vemena pak hodit
někam do struhy.
Že jsem to ale mrcha, převlíkat se
z ostudy
do ostudy a pořád doufat,
překotně až uměle,
že doufání je vlastně jen,
část breberek v hlavě
a druhou půlkou kulky
že už visí na stěně.

Říkám si jestli
bychom přešli tam ten splav,
jak o tom kdysi mluvila
babička na jaře.
Taková chudá bledule
a bledá chudobka, malá maceška,
a růže tak do háje zasít,
za to, že je mám tak ráda.
A cokoli tak mám
se ohne na trám hlavou,
úsečky ulic v ní pořád divně plavou
divně a chodí a zvrací pak pláčou a skáčou, koušou, štípají,
se míhají se mi
před očima.

Chtěla bych ti poklepat na rameno
kyticí vázanou stuhou mých košatých
slov, postavit se prachobyčejně rovně
a říct

sálám.

Mé hnijící svědomí už dost
zapáchá a žere se ven.
Takže mám jedinou prázdnou noc na to,
abych svou duši zase
proměnila ve vonící

fialky.

Tak jak to mám ráda, protože
ty to tak
máš rád.

---