Evanescent misdial

Miloš otevřel oči. Ležel nahý na potrhaném koberci. Na hrudi měl krvavou mapu. Posbíral oblečení a nenápadně se vytratil z liduprázdného bytu. Všichni někam zmizeli. Z bytu i z ulic. Jen řidiči tramvají byli na svém místě. Jako by všichni zrovna minulou noc strávili na pařbách a teď  zalezli do postelí. Máma uvaří česnečku, ušklíbl se. Co je to máma?

Koupil si kafe a dva celozrný rohlíky. Žvýkal suchá sousta. Snažil se rozkoukat. Vzpomenout si, co má dělat. Nemám nic na práci, došlo mu. Neměl domluvenou schůzku. Žádné povinnosti. Sednul si na lavičku. Čekal, že si k němu někdo přisedne, ale ani toho se nedočkal. Šel si do haly koupit sprite z automatu. Vrátil se na lavičku. Holubi vyzobávali drobky pečiva mezi pískem rozsypaným na asfaltu. Napadlo mu, že se nemá na co těšit. Když má člověk práci, rád si sedne na lavičku, koupí si sprite a dívá se na holuby. Šel na tramvaj, třeba potká aspoň revizora. Připravil si, co mu řekne.

Nastoupil do prázdného stroje na rozvoz lidí. Sednul si oknu, protože všechny židle byly u okna. Sklo zlomyslně odráželo detaily na jeho tváři. V noci se nechal zřídit a přitom si nepamatuje, že by si byl užil. Cítil poškrábaná záda. Opřel se ještě víc a vychutnával pocit života. Jenže na co se těšit? Lada ho opustila a ještě se mu stihla pomstít. Nedokázal se zbavit pocitu, že ho opustila kuli ženský. Ale to bylo jedno. Byla pryč a stejně i Jitka a Miloš nějak nedokázal přijít na jediný okamžik v budoucnosti, ke kterému by měl směřovat. Něco mezi teď a smrtí. Stanice, kde možná někdo přistoupí, kde se něco stane, řekne, uvidí.

Miloš seděl v prázdné tramvaji a čekal, až dojede na konečnou.