Krtek

Jednoho krásného večera, možná to bylo úterý, nebo čtvrtek, jsem ležel v posteli se svou přítelkyní. Na tom by nebylo nic až tak divného. Teda kromě toho, že nám oběma hrozilo, že dřív nebo později upadneme na zem. To hlavní co přišlo by jste totiž v posteli nikdy nečekali. Něco chlupatého se nám pohnulo u hlavy. To chlupaté ovšem nepatřilo nikomu z nás. Přesto jsme se nelekli. Najednou to tam bylo. Rychle světlo. Krtek. Já i Klára, to je totiž ta přítelkyně, jsme se posadili na posteli.   Krtek už na ní seděl. Zamžoural jsem do žárovky, přítelkyně slepě hypnotizovala okolí. Krtek tupě civěl. Ahoj, zkusil jsem ho přátelsky oslovit. Jako nějaký blázen. Krtek pořád tupě civěl. Ještě nikdy jsem se s někým takovým v posteli nesetkal, takže jsem na to nebyl připravený. Přítelkyně zažívala v posteli taky různé podivné věci, ale tohle... nikdy. Koukali jsme na sebe, všichni tři - i když krtek na rozdíl od nás neviděl nic. Jenom nás cítil.
To je krtek - ohodnotila situaci Klára. Ne to je prase....kontroval jsem ironicky.... chrochro....zašklebila se. Krtek si lehl. My máme v posteli krtka....nechápavě jsem rekapituloval vzniklý problém. No na druhou stranu je to lepší než tu mít vlka, povzdechla přítelkyně. Jak se sem asi dostal - uvažoval jsem na hlas. No já věděla, že taháš domů různé věci, zasmála se Klára...nemáš tady někde schovaného sysla??? Nech toho, tohle je vážný problém...řekl jsem unaveně. ZAvřel jsem na chvíli oči. Otevřel. Pořád tam byl. Seděl nám na polštáři.
Začali jsme uvažovat nad tím jak bychom měli s krkem komunikovat. Taky nás zajímalo jestli má jeho návštěva nejaký hlubší smysl, morální podtext, duchovní hodnotu.
Ne, nejme přece blázni... On má čepičku, řekla najednou Klára. A řekla to stejně jako když si jdete koupit chleba do obchodu. Krtek s čepičkou. To přece není normální. Asi jsme to víno neměli pít, uvědomil jsem si najednou.
Co s krtkem? To byl najednou náš hlavní problém. Ještě nikdy do té doby se nám nestalo, že by nás v posteli bylo víc než dva....když nepočátám to, že Klára někdy vydá za tlupu Amazonek a že nás jednou olízal rodinný pes.
Klára vytáhla kreslenou knížku Krtek a kalhotky od Mullera a začala předčítat. Trapně nahlas. Krtek ani muk. Jen on a jeho červená čepička. V naší posteli. Ještě že nemá i kalhotky.
Hmmm..., jedinou opravdouvou příručku o krtcích napsal pan MUller, napadlo mě.... ale toho asi nikdy nepřepadl krtek ve vlastní posteli. Možná tak ve snu. Krtek si protáhl záda a zazíval. Pustil jsem rádio abych vyrušil to mrtvolné ticho, které příhoda přinesla. Klára se začala smát. Asi nejrozumější reakce. Natáhla ukázováček až ke krtkovi a šťouchla ho do bříška. Co mu děláš, zeptal jsem se. Co když má hlad, řekla Klárka nevinně. Já tomu pořád nemůžu věřit...smála se....my máme krtka. Krtek se zasmál - no minimálně to tak vypadalo. Nikdy předtím jsem krtka smát neviděl, tak si to aspoň myslím.
No nic, tohle nebudeme řešit snažil jsem se racionalizovat situaci. Krtek v čepičce je pohádka. My jsme pili víno. Jsme unavení. Ktek určitě taky - co to melu... Zhasneme a jdeme spát. Dobrou noc, řekl jsem. Brou, špitla Klára. Krtek nic. Ale jak jsem usínal zdálo se mi, že něco z rohu postele přece jenom slyším ...ale to není možné. Krtci přece nemluví. A nenosí čepičky. Červený. Nebo se to aspoň tak říka. Asi to tak bude....