Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seI. (S hlavou pod polštářem)
Autor
drfaust
I. část
V noci jsou auta opakem stínu, vstupují oknem do mého pokoje, stříbrná putují po stěně. Plazí se očima a mizí. Schovávám si je dovnitř, aby promluvila – hlasy mých snů…
Jeli jsme autem kamsi na severozápad. Řeka nás sledovala podél svodidel…, za roky vyryla do země ránu ne nepodobnou obnažené tepně. Řeka, u které jsem se narodil a vždycky jsem ti ji chtěl ukázat. Zraňovala krajinu, která se bránila skalami.
“Tady to neznám. Nikdy mě nenapadlo, zajímat se o řeku až takhle. U nás je jen zakrnělej bahnitej potok…“
Řídil jsem a popaměti odhadoval místa druhého břehu, která tě zaujala. „Ono to není zas tak horký, je tu splavná, takže koryto je poněkud kulturnější než před lety.“ Komentoval jsem tvoje zaujetí pro geologii. „Ale přesto je to vidět především z těch kopců…, kdybychom byli u nás doma, tak bys z toho takovej požitek neměla – jedeme na severozápad –, u nás je to tabule.“
“Takže u vás píše řeka bílou křídou?“ Řekla jsi a usmála se, protože jsi věděla, že na tenhle dvojsmysl a obrázek zároveň já uslyším.
“Jasně a moje město se jmenuje Školní třída!“
“No vidíš. Ale bych teda řekla, že tvý dětství muselo bejt děsivý, když si představím, že jsem osmnáct let zavřená ve školní třídě…“
“Nebylo to tak děsný, dostával jsem vycházky. Jakože jednou mě paní učitelka (no asi spíš soudružka) vzala na naučnou stezku. Akorát bylo blbý, že jsem si kvůli tomu musel navlíknout pláštěnku, igeliťáky na ruce a dostal plynovou masku jako bonus od pana řiditele. Zlatým hřebem bylo rozpoznávání poplašných signálů, který nám pouštěli z gramofonový desky. Víš, co znamená bušení na kolejnice?“
„Ne.“
„To je chemický poplach, lásko.“
“Koukám, že o vás bylo teda hezky postaráno.“
“Se ví, žil jsem v rozkošné krajině, kde se v sedmdesátých letech narodil Semtex.“
Okamžitě jsi kontrovala větou:“A byli jste kámoši?“ A já si vzpomněl na výbuch fabriky v osmdesátým čtvrtým, na čtyři mrtvý, na rozbitý skla ve městě a i sousedním, dost podobným, se stejnou řekou a přítokem zleva.
“Ani ne.“ Odvětil jsem a poněkud se zamračil.
Položila jsi mi ruku na stehno a ta nebyla stínem; uklidňovala mě. Nechtěl bych, aby se tyhle věci vracely. Bydleli jsme tehdy vedle letiště; každý den nacvičovali nějaký bojový triky proti těm hochům na západě, lítali do jedenácti, šest dní v týdnu. V tom strašným rachotu jsem se naučil spát s hlavou pod polštářem. Tam bylo bezpečí vybojované spojeneckými bombami, tanky a chemickými cvičeními. Spím tak dodnes.
Pokračování příště.