Měsíc

Za šedé noci prosvitl Měsíc až ke mně,

 ..  a svěřil mi své povinnosti u lidí,

hlava se mi zatočila od strastí a tíhy téhle té země,

to nejde všechno zvládnout, to májový svět není.

                       

Uslyšel jsem prosby, nářek a klení,

prázdná břicha i jak láska bolí,

jak si lidé osnují své vlastní umírání,

jak bolest a strach si pohrávají s lidskou rolí.

 

  A měsíc nic,  ..

jen přihlíží a ukazuje,

nemyslím, že na nás něco kuje.

  Spíše mi na Něj! ..

Světla Edison dal vyrobit,

aby jsme svítili na to, co se nám-jim bude hodit.

 

..

 

   Hej, měsíci!

  Není tu světlo!

    Jsi studený!

 

..

 

Je mi z Tebe na nic,

řekni mi už konečně víc – to, co normálně nevyprávíš,

to, co mi odkryje zákony tohohle světa.

 

A on vstal a naplnil mě svým svitem,

aaa .. tak studené a ostré,

samota, chlad i nejistota byly mí noví, nezvaní hosté,

mou duši oni nazvali bytem,

 .. byl jsem roztřesen z vlastní přítomnosti.

 

Pak teprve On polevil a začal povídat..

Jak mám ostrou jehlicí otevřít srdce světa?

Jak mám chladem zahřívat?

 .….

Mlčel jsem a se mnou i jeho tiché družky hvězdy.

  …

Mlčel jsem a s námi i celý Jeho vesmír.

   ..

Mlčel jsem a to bylo také to jediné – klid – co Nám může poskytnout na Naší Pozemské cestě.

   .

 

 

                       

---