Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zase jsem někde, kde jsem vůbec být nechtěla. Už jsem si zvykla. Stojím v jeskyni, je tam chlad a hroznej hluk. Zvrchu visí krápníky, zespodu neroste nic. Na zemi je mokro, vzduch je vlhký. Aspoň se tu dobře dýchá. Přemýšlím co teď. Protože je tady modro, musím se trochu rozkoukat. Nejsu zvyklá. Ještě, že mám modrý oči, rychle přivykají modré barvě. Dobrý, už vidím. Rozhodnu se jít za tím zvukem.Čím jsem blíž - rve to uši. Už se tady procházím nějak dlouho. Nic moc zábava. Jeskyně je o moc větší, než sem si myslela. Semtam proletí upír. Jsou černí s modrýma očima, takže ty oči v modré barvě splývají a jsou vidět jenom červený důlky. Těma očima si svítí - modrou barvou proti modré tmě. Připadám si jako v nájezdech reflektorů. Moc to nedává smysl, protože černým světlem nikdo nesvítí do černé tmy, ale tady je to všechno jinak.
Do jednoho krápníku je zasazená louč a prosvěcuje celou jeskyni. Beru ji do ruky a chci jít dál, když vtom se krápník rozštěpil a rozpadl se na malý kousky. Zbyla tam díra a z ní šlo černý světlo a bzukot. Vylítávají malí broučci, malý otravný hmyz. Jsou žlutí a na zadečku mají světýlka - vyzařují tmu. Vím, že čím dýl tady budou lítat, tím větší bude tma. A to by byl můj konec. Na tmu se umírá. Oháním se loučí, brouci lítají všude kolem a tma je větší a větší. Takhle to asi nepude, napadá mě a su v koncích. Jak zmatkuju a nevím co, pouštím louč, ta padá na zem a zhasíná. Tak. A mám po světle. Sice bylo žlutý, ale aspoň něco. Nadávám. Bzukot broučích křidýlek se mi vysmívá. Tma všude kolem mě, upíří reflektory, hmyz... a kdoví co ještě. Jediný, co teď musím, je sehnat bílý světlo. Tím se dá zabít jakákoliv tma. Nechávám brouky broukama a jdu dál. Po pár metrech se přede mnou objevuje jezero. Takový hezký jezírko. Voda je červená, nahoře skáčou zelený a žlutý jiskřičky. Uprostřed je rozvinutá průhledná květina. Přemýšlím, jak asi voní. Kolem toho jezera jsou krápníky, který připomínají věže. Jsou někým nebo něčím opracovaný, a to je první věc, která mě tady znepokojila. Jsou propojený malýma cestičkama, který mění barvy a je to celkem hezký. Na okraji těch cestiček rostou květiny, jsou všechny černý, ale každá má jiný odstín. Žádný dvě nejsou stejný. Chvilku u té vody stojím, dívám se a přemýšlím, čeho by se dalo využít, abych odtud už konečně vypadla. Zoufale chci vidět bílý světlo. Jak tak stojím a přemýšlím, ani sem si nevšimla, že se voda vylívá směrem ke mně a že je u mé boty. Když se rozhodnu jít pryč, tak mě voda chytí a táhne mě někam do svýho středu. Má hroznou sílu, nemůžu dělat nic. Snažím se něčeho chytit, ale břehy jakoby se vsypávaly do té vody. Nezbývá nic než doufat, že smrt bude rychlá. Uvědomuju si, že ta červená voda je krev. Možná je to moje krev. Topím se. Moje tělo na dně zasypal písek z břehů. Konečně sem se probudila z života. Rozpínám se v prostoru a nic mě netrápí. Takzvaný život je trest, lež a zkouška. Jediná pravda a spravedlnost přijde po smrti, kdy vlastně všechno začíná.
velmi zajímavá forma, až do konce jsem nevědě, o čem to vlastně je, teda spíš, jak to skončí. Má to spád a tak dávám jedem TIP pro povzbuzení k další tvorbě
Ať už halucinace anebo sen, je zjevné, že již před smrtí, když jsi nevěděla co bude, ses na ní tešila. Nelíbí se mi, že se tak lehce vzdáváš.
Předstíráš sice boj, ale jen abys uchlácholila, koho ale?
Písmák