Svíčky

atka spočítala peníze v pokladně a chystala se odejít. Naposledy se ještě zastavila u regálu se svíčkami a přivoněla si ke svým nejmilejším: vanilkové a jahodové. Pak zavřela dveře a zamkla za sebou.

„Tak co? Kdo chybí?“ ozval se pan Jahoda, když uslyšel klapnutí zámku.

Paní Gelová odpověděla: „Počítala jsem to, čtyři chybí…“

Než mohla pokračovat, povzdechl si pan Citrón: „Jojo, to bude těmi Vánocemi. Já měl na Vánoce zatím vždycky štěstí.“

„To já taky,“ prohlásila paní Olejová.

„Ale prosím Vás,“ odporoval pan Jehlan, „vždyť u Vás je zcela zřejmé, že to je tou cenou.“

„Pch,“ odfrkla si paní Olejová a už se odmítla bavit s panem Jehlanem.

„Prosím tě, neber ho vážně,“ poradila jí slečna Kulička, „on je už od narození takový pichlavý!“

Paní Olejová se rozesmála a polichotila Kuličce: „Jsi šikovná, holčičko.“ Potom se otočila na paní Vanilku a šeptem se jí zeptala: „Ty to děvče znáš?“

Vanilka, která měla vždy o všech přítomných dokonalý přehled, protože se s každým přátelila, hned odpověděla: „Jistě, je tu teprve krátce, ale skoro všichni jsme si ji již oblíbili.“

„Kromě pana Jehlana zajisté,“ napůl konstatovala paní Olejová.

„Ano, kromě pana Jehlana,“ přikývla Vanilka.

„Tak co, kdo má strach?“ zeptal se najednou pan Citrón. Nejprve se nikdo nechtěl přiznat.

Ale pak se do toho vložila slečna Purpura. „No jen se nestyďte, vždyť teď se snad bojí každý, ne? Nikdo z nás přece nechce zůstat sám.“

„Má pravdu,“ ozval se Zelené jablko.

„Kdo by se dnes nebál! Vždyť Vánoce jsou nejnebezpečnější období!“ ozvala se znovu paní Gelová.

„Co budeme dělat?!“ ptala se paní Hřbitovní. „Musíme něco vymyslet!“

„Tak co navrhuješ?“ udeřil na ni tvrdě Jehlan.

„Já bych měla nápad,“ špitla Kulička.

„To jsem zvědavá,“ podpořila ji paní Olejová.

„Co kdybychom si sedli do oken a usmívali se na lidi? Oni sem pak budou víc chodit a nás neprodají, protože jim děláme reklamu.“

„Báječný nápad,“ souhlasila paní Vanilka. „Ale do oken se všichni nevejdem, nebo by to už nebylo ono…“

Přerušil ji malý Smrček v rohu, který si dodal odvahy a zeptal se: „Kuličko? A nemohla bys mi taky nějak pomoct? Nechci, aby mě prodali! Chci tu zůstat s vámi!“

„Hned něco zkusím vymyslet.“

„Taková mladá a už by chtěla rozhodovat,“ bručel pan Jehlan, ale nikdo si ho nevšímal.

„Mám to!“ zajásala Kulička. „Pár nás vysadíš na sebe a my se budeme usmívat, lidem se to moc líbí.“

„A co ti ostatní?“ zeptal se uraženě Jehlan, protože tušil, že Smrček ho nebude chtít vysadit na některou ze svých větviček. Navíc se bál výšek, ale o tom nikomu nechtěl říct.

„No…,“ zamyslela se Kulička. „Co kdybychom se schovali pod Smrčka? Mohli bychom představovat dárky…,“ rozzářila se Kulička.

„Hloupý nápad,“ usoudil pan Jehlan, kterému se nelíbilo, že by byl někdo výše než on. Ovšem když se začalo rozednívat, musel uznat, že lepší nápad nemá, a tak se přidal k ostatním.

Jako první do obchodu přišla Katka, protože teta šla ještě koupit svačinu. Když uviděla prázdné police, napadlo ji, že tam řádil zloděj. Než stihla zatelefonovat na policii, všimla si výzdoby v oknech a kolem stromečku. Zmátlo ji to a nechápala, jak je možné, že v oknech stojí zapálené svíčky. Než je stihla uhasit a dát zpět kam patří, přišla do obchodu i teta, u které byla Katka na brigádě. „Co jsi udělala s těma svíčkama?“ divila se při pohledu na prázdný regál.

Katka mlčky ukázala na stromeček a okno, protože nebyla schopná slov. Její teta při pohledu na vánočně ozdobený a ozářený stromeček oněměla. Když se vzpamatovala, pochválila Katku a dala se do práce. Ten den byla návštěvnost maličkého obchůdku s květinami mnohem větší než jindy. Teta Katku znovu pochválila a za ten dobrý nápad jí dala peníze navíc. Katce ale bylo jasné, kdo za to může, všechny svíčky si koupila, a když u tety přestala pracovat, odvezla si je spolu se smrčkem domů. A má je doma dodnes.

Konec