O ztracených iluzích

Byly tady se mnou. Vždycky mě věrně provázely kamkoliv jsem se jen hnula. Byla jsem s nimi ráda, jejich společnost mě těšila a je asi také. Proč mě tedy opustily? Tak náhle! Tak nepřipravenou! Stalo se to naprosto nečekaně. Chtěla jsem jít na koncert naší školní kapely a iluze souhlasily, že půjdou se mnou. Myslím, že se tam dokonce dobře bavily a tak nechápu, proč odešly. Vyšla jsem ze dveřía najednou zjistila, že se mnou nejsou. Hledala jsem je všude možně, ale byly pryč. Ach! Jak jsem truchlila! Volala jsem : "Prosím, iluze, vraťte se mi! Nemohu bez vás žít!" Ale ony se neobjevily. Zrádkyně. Teď už je to nějaký čas a já se naučila žít bez nich. Je to těžké, ale dá se to. Už jsem si zvykla. Ale občas se mi po nich hrozně stýská...