Žil byl maturant

O víkendu pojedu ke svým příbuzným. Šel jsem se svým známým do kavárny. Pozvu svou snoubenku k nám.

Hmm. Přemýšlím, jak tyto věty převést do jazyka německého. Ale místo toho zjišťuji, že po šesti letech čtyřletého gymnázia nevím zhola nic. Naštěstí je to poslední hodina, po které přijde volnost a svoboda. Počkat! Maturita za měsíc, tak to půjdu domů a budu se učit angličtinu. O dnešním odpoledni je jasno. Jsem rád za to, že mám jasno. Zvonec zvoní, úleva. A hurá pryč, stejně jako v první třídě zahajuji úplně zbytečný závod o co nejrychlejší opuštění budovy. Řítím se, řítím, vybírám zatáčky, šlapu po prvačkách, které doteď nepochopily onu každodenní rutinu. Důležité jsou lokty, jako v atletice. Jako první vylézám ze školy, setřu si pot z čela, vytáhnu startku, krabičku, sirku. Pomalu odcházím.

„Jdeš na pivko?“ ptá se mě kdosi.

„Jo!“

Vedle mě sedí dvě přitažlivé slečny, naproti ten kdosi. Bavíme se o všem možném, kdosi se mnou a já s kýmsi, dívky se chichotají, škoda, že jsou tak hloupé, mohli bychom si povídat ve čtyřech. Piva si hrajou s žaludkem, potom s játry a na závěr s mozkem. Vtom mozek říká, nechtěl ses učit? Chtěl, ale maturita je až za měsíc, utřel jsem svůj mozek, zapálil si startku a poslal mu tam nahoru něco nikotinu, aby nemrmlal. Pro jistotu jsem vytáhl na stůl maturitní otázky, které mi potom kdosi polil pivem. Bůh si nepřeje, abych se dnes učil. Je to jasný. Mozek namítl, že se bůh snaží zmařit moji maturitu za jistý článek ve školním časopise, ale bůh není, takže je to jasný.

Kolem osmé se dostávám domů. Žádná ze slečen si nepřála být obšťastněna a je zřejmá jejich hloupost. Angličtina! Ano, vytahuji mokré listy a rozkládám je po topení, aneb pro angličtinu všechno. Chvíli po nahmatání ovladače jsem usnul.

Vstávám, hlava bolí, budík se činí a spolubydlící mi ochotně nese kafe. Á jé, zase škola, ten týden se snad dostal do časové smyčky a nechystá se skončit.

„Jdem?“

„No jo.“

Ve škole se pomalu šourám do schodů, nechápu to, primáni mají mladé kosti a já, stařec, se musím tahat nahoru, zatímco ti drzí smradi jsou v přízemí. Ale co, dneska to přežiju a stoprocentně se pak budu učit dějepis. Alespoň pět otázek!

„Jo! Joo!! Jóóóóó!!!“ řve nadšením můj mozek. No, vždyť si to zaslouží, vědění je přece důležité.

„Zdar vole, dneska mám narozky, tak doufám, že přijdeš do rokáče,“ zaklepal mi kdosi na rameno.

„V kolik?“

„Po škole.“

„Tak jo.“