Temný den

 Byl podzim. Takový ten obyčejný, hnusný podzimní den, kdy je lepší zůstat v posteli, ale věděla, že si to nemůže dovolit. Už jednou ji skoro vyhodili z práce za její nezodpovědnost a to si nemohla dovolit! Zamáčkla tedy otravný budík a pomalu vstala. Díky jejímu lenošení musela porušit svůj ranní rituál, míchaná vajíčka s párkem a zelím. To bylo první špatné znamení (ona nikdy nevynechávala snídani!) Oblékla se stejně jako každý den do dlouhé, šedé sukně a bílé blůzky. Své hnědé vlasy svázala a vyrazila z domu. Celou cestu měla pocit, že ji někdo sleduje, ulice byli touto dobou úplně prázdné, měla strach...

            Paní!  Slyšela hlas za svými zády! Vylekala se, ale když se otočila, nikdo tam nebyl. Snad se mi to jen zdálo, pomyslela si. V kapse bylo slyšet cinkání, jak si v nervozitě hrála s klíči Začalo svítat. To už dorazila do práce malého knihkupectví v zapadlé, špinavé uličce.

 Nikdo tam nebyl. Divila se. Touto dobou už na ni obyčejně pořvával šéf, kde se zase toulala, případně jestli už mu uvařila kafe. Odemkla si. Všude bylo stále prázdno a ticho, v pondělí touto dobou velmi neobvyklý jev! Vidím tě! Ten stejný hlas, co slyšela cestou. Nikde ani človíček? Naskočila jí husí kůže a mráz běhal po celém těle. Když se trošku uklidnila, šla si udělat čaj kávu nepila zdála se jí špinavá. Slyším tě!Běžela k telefonu, zvedla sluchátko a místo obvyklého tónu slyšela jen ticho. Zablikala žárovka. Chtělo si jí brečet! Vzala hrnek s čajem, ale místo aby se napila, nahnědlou tekutinu na sebe vylila. Podívala se na hodiny. 11.00 přesně. Najednou jakoby se vše zastavilo, ponořila se do pochmurných vzpomínek.

            ?El! No tak El, slyšíš?! Vstávej! Prudce otevřela oči a viděla bílé pláště. Doktory. Neznala jejich jména a bylo jí to jedno. V jejích očích vyčetli jedinou otázku. Je nám líto?? Slyšela jak říká jeden z obličejů. Pochopila. Nepustila se do pláče, proseb ani hysterie, ale na jejím obličeji byla poznat změna, kterou právě prošla. Poslední co uviděla než usnula byly hodiny. Ukazovaly přesně 11.00...

            Když otevřela oči, spatřila regály plné knih na okamžik si nemohla vzpomenout, kde vlastně je, když si vzpomněla, vylekala se! Pan Poudence se jistě bude zlobit! Takových hodin, všude prach a ani jediná prodaná kniha! Ale co je mi do něj? A kde jsou všichni!? Bylo 12 hodin. Stále jen zlověstné ticho a klid.

            Její syn se jmenoval Destiny, stejně jako jeho otec a otec jeho otce a tak dál až do hluboké propasti dějin toho rodu. Destiny. Proč ho tak pojmenovala? Nevěděla. Jeho otec ji jen využil. Využil ke zplození potomka, protože věděl, že umírá, nevěděl však, že i jeho potomek zemře ve stejné minutě, co se narodí.. Dlouhé roky pro něj truchlila. Dnes bylo 21. výročí jejího narození. Svého syna porodila i pohřbila před sedmi lety...

            Pojď! Opět ten hlas! Musel být skutečný když ji dokázal vytrhnout ze snění! Tak moc se bála! Nevěděla co dělat a byla zoufalá! Její blůzka jež byla úplně promočená potem. Opět zablikala žárovka. Tentokrát zhasla. Víš že mi patříš!? Snažila se schovat, ale věděla, že ji to zbytečné. Smích! Ten smích jí trhal uší! Vyběhla z temného krámku a běžela. Stále běžela bez možnosti útěku. Dětský smích. Dětský smích sedmiletého chlapce. Stále běžela...

            Další den byl v novinách otištěn krátký článek: Mladá žena včera v odpoledních hodinách spáchala sebevraždu skokem pod vlakovou soupravu. Věk cca 20 let. Její zaměstnavatel, pan Prudence, majitel knihkupectví říká, že včera přišla jako obvykle do práce později a chovala se velmi podivně. Nereagovala na nikoho a na nic, vypadala vyděšeně a zamyšleně, do 12. 30 než se z neznámých příčin rozeběhla pryč. O této ženě je známo, že ve dvanácti letech utekla z dětského domova a ve čtrnácti porodila a zabila syna neznámému muži. O této události budeme informovat dále.

            A tak skončil její ubohý život, život plný strachu a podezřívání. Patřilo jí to. byla špatná. Zabila ho, zabila svého syna a později jí hlas viny přiměl zabít i samu sebe. Ale byl to opravdu hlas viny? To už se teď nikdo nedozví..