Prokletí rytíři

...jde o povídku, kterou jsem vytvořil na základě jednoho dobrodružství ze světa Dračího Doupěte, které jsem hrál se svou skupinou

„...i tu Morlon, Věčný stín, Zapovězený duch zvaný též Baš’Šelduk, vystoupiv z nehybného těla, napřímil se v celé své podstatě i vzkřiknuv nelidsky až se horstva Světa zatřásla, jal se Bílého prince Světla, Laidura Linlaera z rodu Shaindhe pohltit a skrze něj v čase budoucím svět příkořím zaplnit. V tom Laidur Linlaer postaviv se mu v smrtelném zápase i meč Baangan zaplanul nadzemským plamenem a započal boj, jemuž na zemi nikdy nebylo rovno, a v časech, které následovaly byl připomínám v mnoha písních a legendách. Po mnoha ranách, boji dlouhém téměř věčnost, soupeři stojí k sobě čelem a Laidur posledními silami tne do éterické hrůzy proti němu stojící. I Morlon hroutí se do věčné propasti, do Tmy a Chladu neboť se vrací zpět odkud povstal. Tu Laidur, pokleká k mrtvému příteli a smutek zaplavuje jeho srdce zářící...“
úryvek staré elfské legendy:
Laer Laidur Linlaer
(Píseň o Laiduru Linlaerovi)

Před pár okamžiky se setmělo. Nad západním obzorem ještě chvíli zářily poslední paprsky a soumrak rychle ovládl celý širý kraj. Potemnělé jižní pahorky se smutně tyčily vstříc prvním, poněkud chladným hvězdám, noční vítr stále šuměl ve větvích širých hvozdů rozprostírajících se kolem. A s přibývající tmou se začali probouzet i noční tvorové. Tentokrát byl ale liduprázdný kraj vyrušen z monotónní každodennosti drobnou chvátající postavou.
Ozvalo se táhlé zavytí. Jen běžet, běžet dál. Kolem jen větve, stromy. Jako duchové se míhají kolem temně černé koruny. Nepřátelsky pichlavé hvězdy, točí se oblohou. Zavytí. Tentokrát blíž. A ještě jedno. Jen běžet, běžet dál. Koutkem oka zahlédl pohyb, sledují ho. Běžet. Žádný odpočinek, není ho třeba. Dál a dál, běžet. Slyší je přímo za sebou. Žádný strach, z čeho, že? Tohle se ho přece netýká. Pád, otřes, rychle dál. Bahno mezi prsty. Mýtina, ještě se dá utéct. Vrčení jen kousek za ním. Ale ne, takhle to bude lepší. Zastavil se a otočil. A spatřil ho. Skřet bez výrazu pohlédl na svého pronásledovatele. Vlk se přikrčil a vycenil tesáky, očima stále sledujíce svou oběť. Připravil ke skoku. Skřet zůstal stát, rozepjal paže a bez mrknutí oka upřeně hleděl smrti do očí. Skok. Náraz.
Obrovskou silou smýká bezvládným tělem. Trhá jej a cupuje na kusy. Krev. Krev a ticho.


Po asi hodinovém zastavení se karavana konečně dala zase do pohybu. Ač byla zvířata odpočatější, cesta ubíhala nesnesitelně pomalu. Téměř dva tucty kupeckých vozů postupovaly, spolu s dobytkem, směrem k jihovýchodu. Podél karavany popojížděli dva jezdci, zabraní do hovoru.
„Proč s nima pokračujem?“ zeptal se rozložitý s velkým mečem u sedla. „Šak vidíš, že se stále nic neděje...“
„Slíbili jsme jim to, Krime, a navíc, i kdyby se nic nestalo, až dojedeme do Fileonu, tak nám jejich předák zaplatí,“ odvětil menší šlachovitý muž v kožené zbroji s lukem přes záda.
„No, jen aby. Já takovýdle vobchodiníky znám, nějak se z toho vykecaj a zdejchnou se, ani nezamrkáš.“
„Už si někdy viděl, aby se skupina víc jak šedesáti lidí jen tak ‚zdejchla‘?“ zasmál se ten s lukem.
„A co ta... ta, no.... jak se menuje, hmm, Mianna?“ pokračoval Krim. „Jí nevadí, že se tak sakramentsky zdržíme?“
„Ne, prý nespěchá.“
„Hmm, víš co?“ zabručel popuzeně Krim. „Jedu se podivat dozadu, esli tam náhodou nějakej drak nežere jednoho z těch tvejch povedenejch kupčíků.“
Muž s lukem se ohlédl s úsměvem za svým přítelem a pak popohnal koně kupředu.
Za celou cestu s kupci nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco zlého. Na čistém nebi zářilo slunce a všude kolem vládlo krásné letní počasí. Cestovali centrální částí království Meledie, směrem k městu Fileonu, známé kupecké křižovatce, kde obchody kvetou. Kupecké vozy, naložené nejrůznějšími obchodními artikly vesele postupovaly travnatou krajinou a smíšenými lesy, přičemž jejich vozkové rozmlouvali na kozlících. Ke karavaně náleželo mnoho rodin a dobytka, ženy a děti se vezly pod plachtami vozů, zatímco krávy bučely kráčeje za povozy. Občas karavana projela vesnicí či osadou, či zastavila, aby nechala zvířata odpočinout a napojit. A dva dobrodruzi je stále doprovázeli, jako jejich jediná stráž.
Muži s lukem přátelé říkali Jarabin, živil se především lovem a příležitostně jako nájemný stopař. Vyznal se dobře ve zvířatech a většinu času trávil v lesích, spal pod širým nebem, a když to šlo, pomáhal, kde mohl. Dokázal obstojně léčit a ani s lukem nezacházel špatně. Takovým jako on se všude ve světě odjakživa říkalo hraničáři, neboť se zdržovali často poblíž hranic a bez toho, aby o nich kdokoli věděl, chránili lidská obydlí před nebezpečími. Se svým přítelem Bodrenem Krimsonem, též dobrodruhem na volné noze, a vzdálenou příbuznou Miannou Frey nedávno přijali nabídku, aby doprovodili karavanu, se kterou měli stejnou cestu. Předák jim řekl, že na nějaká bestie řádí po celé Meledii a že všichni kupčíci se klepou strachy, protože vše nasvědčuje tomu, že ten tvor postupuje a nyní by měl být přesně v místech, kudy by měli v následujících dnech projet. Jarabin se nenechal dlouho přemlouvat a jeho druhové nakonec souhlasili.
Nyní jel osaměle podél vozu naloženého pytli s obilím. Pozoroval chvíli svůj stín, rytmicky se pohupující před ním. Pak začal tiše rozmlouvat se svým grošákem.
„Halberte, ty si taky nemyslíš, že to jsou jen povídačky, že ne? Jistě tu je někde něco, co je nebezpečné. A my bychom to neměli nechat jen tak.“
Kůň neodpověděl. Jen zafrkal a pokračoval v povlovném tempu.
„No a i kdyby, pokud se nic nesemele, tak si aspoň odpočineme.“
Poplácal koně po šíji. A spokojeně se podíval na nebe, po kterém sem tam přeběhl drobný mráček.
„I když je pravda,“ pokračoval zasmušile Jarabin. „Že je to pro nás velké zdržení. A Krim už je nervózní. A Mianna... hmm, těžko říct. O čarodějkách a kouzelnících už jsem toho slyšel hodně. Kdoví, jestli je taková, jako ostatní.“
„Jaká?“ ozval se náhle studený hlas hned u jeho ucha.
Vedle něj se objevila na hnědáku Mianna. Upřeně se na něj dívala brčálovýma očima ve kterých bylo očekávání. Nedočkala se. Oblečena v mužském cestovním oděvu, stále však okouzlující. Drobné zašpičatění jejích uší prozrazovalo její elfský původ, nejméně z poloviny.
„Co bys udělala, kdyby se tu objevila ta stvůra?“ zeptal se po chvíli mlčení Jarabin a zadíval se zkoumavě čarodějce do očí.
„Coby? Nebojím se jí, jestli - “ nedokončila.
„Ne, tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, jestli bys proti ní použila Moc?“
„Ty jsi taky jeden z těch, co mágům zrovna nevěří, že?“
„Jen se snažím si utvořit vlastní nezúčastněný názor...“ bránil se Jarabin. „Abych pravdu řekl, ještě jsem neviděl čaroděje, který by Moc a všechny své schopnosti nevyužíval především a hlavně pro svoje dobro, nebo ty vaše ‚vyšší cíle‘.“
„Všichni nejsou stejní, Jarabine, nevynášej příliš horlivě tak významné soudy,“ zamračila se Mianna.
Dál jeli mlčky. Odpoledne kvapilo, stejně jako slunce nad jejich hlavami, stíny dvou koní a jezdců se prodloužily a začaly blednout. Nad karavanou si Jarabin povšiml havrana. Viděl ho už několikrát. Po dlouhém dni se zase vrátil za svou paní, náležel totiž Mianně. Byl jejím průvodcem, dovedla s ním dokonce komunikovat. Chvíli kroužil a pak se spustil na jeden z vozů, na který se posadil a nehnutě se vezl. Sledoval je.
„Jarabine?“ zeptala se mladá kouzelnice.
„Hmm?“
„Dnes večer... možná dříve se něco stane. Cítím to, neptej se mě jak, ale tak to je. Něco se změnilo. Jestli se k něčemu schyluje, tak se to stane dnes.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se udiveně hraničář.
„Dnes odpoledne jsem to cítila. Něco... v karavaně se změnilo. Buďto přímo mezi námi, nebo v okolí. Rovnováha mezi principy...“
„Nerozumím, rovnováha mezi čím? Mluv, děsíš mě.“
„Něco záporného, něco, co vysílá negativní energii, něco s temnou podstatou je tu v okolí.“
„Dobrá, dáme pozor. Dnes večer musíme být ostražití... Je možnost, že ... se mýlíš?“ optal se opatrně Jarabin.
„Abych pravdu řekla... ne.“
Jarabin mírně potřásl hlavou a dál jel zachmuřeně.

***

Večer přišel se stejnou pravidelností a neměnností, jako i jiné dny. Avšak něco viselo ve vzduchu. I mnoha boji zocelený Bodren Krimson něco podvědomě vytušil a nyní si u ohně ostřil meč brouskem, a ačkoli mohl být více než spokojen s jeho čepelí, která se div zrcadlově neleskla, pokračoval dál. Shledával v tom jakési uklidnění, odpočinek. Mianna nervózně procházela tábořištěm doprovázena svým havranem, snažila se zařídit, co se dalo. Varovala lidi, dlouhou dobu mluvila s předákem, který si poté dal zavolat několik mužů a instruoval je ohledně držení provizorních stráží. A Jarabin, ten osaměle seděl u ohně na okraji ležení a hleděl do tmy, zaplňující celý okolní prostor. Kupecký tábor byl jediným ostrůvkem světla díky mnoha táboráčkům, které osvětlovaly tváře kupců, jejich žen a dětí, mezi mnoha temnými siluetami vozů, krytých plachtami. U jednoho z drobných ohňů drnkal na loutnu jakýsi mužík v pestrém oblečení, u dalšího kupci horlivě rokovali o letošní úrodě, cenách, počasí, a podobných věcech za popíjení medoviny a kořalky. Když uplynulo několik hodin a už i poslední, krom hlídkujících, se odebrali na svá lože, pohltilo ležení ticho.
Jarabin, opírající se o velké kolo vozu, zabalený v plášti, usnul. Zavřely se mu oči a unavený z cesty se odebral do světa snů.
„Aaaaaaaaa!!!“ ozvalo se.
Jarabin vyskočil, všude kolem ruch. Panika. Co se děje, ozývá se ze všech stran. Tam, vzadu. Pro Světlo boží, tam. Lidé se hrnou směrem do tmy, kde nyní pobíhají lidé, nesoucí pochodně. Jejich plameny blikají, jako hladové jazyky démonů z pekel. Na tvářích lidí jsou vyděšené výrazy.
Na východě bledne obzor, to jsem tomu dal, takhle usnout, běží mu hlavou. A hned je problém na světě. Sem to ale hlupák. Jako by mě Mianna nevarovala... Ale ne, hrůza. Tolik krve...
Pohled mu spočinul na hromadě čehosi, co snad mohlo být ještě večer člověkem. Cáry masa, mnohé vnitřnosti roztahané po trávě všude kolem. Na hrudník navazovalo cosi, co při troše fantazie mohlo být ženským hrdlem, ohryzek však byl vytržen. Tvář pocákaná krví a ztuhlá do grimasy bolesti byla strašlivá. Opodál se kdosi chabě snažil uklidňovat rodinu mrtvé.
Jarabinovi poskočil žaludek. Odvrátil se. Viděl toho za svůj život mnoho, byl zvyklý na krev i na všudypřítomnou smrt. Ale toto jaktěživ neviděl. Párkrát se zhluboka nadechl, aby zahnal nevolnost, zlepšilo se to.
„Kdo ji našel?“ zeptal se vedle stojícího kupce s vyděšeným výrazem.
„T..t..t..tam, ta h...h...h..holka,“ odvětil roztřeseně.
„Díky,“ řekl Jarabin a vydal se ukázaným směrem k mladé dívce v košili.
Dívka se nepřítomně dívala pár metrů před sebe, mírně se pohupovala a nepravidelně pofňukávajíc dýchala.
„Tys ji našla?“ zeptal se přívětivě Jarabin.
Dívka kývla.
„Vidělas někoho, ...něco?“
„Ne, jen ji... jak tam ležela...“ řekla a propukla v pláč.

***

Havran poletoval oblohou. Pozoroval lesy pod sebou, zatímco mával svými mohutnými černými křídly. Drobné koruny košatých dubů, buků a habrů šuměly ranním vánkem, chvátajícím mezi listy. Vzduch byl zrána chladný, osvěžující. Lesy se začaly střídat s loukami. Přeletěl stříbrné jezero, vzdáleně spatřil svůj vlastní obraz odrážející se od hladiny, po níž se plavila rodina divokých kachen. Po několika mílích spatřil u lesa na rozlehlé louce množství vozů. Zamířil tam, zpět k paní. Spatřil mnoho droboučkých lidí, všichni byli zaměstnáni spěšným odjezdem z místa. Všichni balili, uklízeli své věci do vozů, zalévali ohniště vodou z věder. Havran se přenesl na nedalekou břízu a sledoval okolní dění. Několik lidí toporně stálo kolem hromady čerstvé hlíny, tiše a sklesle. Muž v hnědé hrubé kutně cosi předříkával. U hromady byl do země zaražen spodním delším cípem ze dřeva stlučený symbol šesticípé hvězdy. Každému se zračila ve tváři nejistota a strach z toho, co bude. Havran znovu vzlétl, zaujat pohybem dál od ležení. Dva lidé procházeli tam opodál. Jeden z nich, s lukem přes záda, se málem plazil po zemi a cosi zkoumal. Mluvil s druhým a ukazoval k lesu. Druhý, hromotluk, nemluvil, jen přikyvoval a stále se podezřívavě rozhlížel. Ale dál už se jim havran nevěnoval, šel prohlédnout zvláštní místo tam v trávě. Stébla tam byla rozválená a rostliny měly nepřirozenou rudohnědou barvu. A leželo tu i cosi víc...
Hned jak se totiž úplně rozednilo, Jarabin se vrátil spolu se svým druhem na místo nočního masakru. Tělo, nebo alespoň jeho velká část, už tu nebylo, stopy však ano. Ani množství lidských stop mu neznemožnilo orientovat se a nakonec poznal, co se tu přibližně odehrálo.
„...šla si asi ulevit. Tady se zastavila... a odsud to přišlo... Dívej, stopa jak od slona. Nebo přinejmenším velká jako medvědí. Ale má jinou stavbu a nášlap... Ať do mě hrom uhodí, jestli vím, co je to za tvora...“ brumlal Jarabin.
Popošel o pár kroků dál, stále v předklonu. Zkoumal půdu, zlámaná stébla a zkoušel se pohybovat podle vzorce, který viděl ve stopách.
„Musí být sakramentsky těžký,“ pokračoval. „Tady, jak hluboký udělal otlak do toho bláta. A drápy, jako břitvy. Koukal jsem na tělo. Moc toho z něj nechybělo. To zvíře nemělo hlad. Bojím se, že se chtělo vyřádit. Jen si hrálo, nebo nevím. To normální zvířata nedělají...“ zachmuřil se.
Pak šel po stopách k nedalekému lesu. Krim šel beze slova za ním. Když hraničář dospěl až k stěně lesního porostu, zastavil se a vyčkával. Vypadalo to, že naslouchá. Les mlčel. Sundal si luk a jemně vložil šíp s šedavým opeřením k tětivě. Krima nemusel ani vybízet. Vytasil svůj dlouhý meč. Dál kráčeli pomalu a ostražitě. Jarabin šel lesem téměř neslyšně, stopy nyní sledoval mnohem snadněji díky terénu. Les stále mlčel. Jen v hloubi lesa se ozval datel. Pokračovali. Ještě asi míli šel Jarabin sebejistě, když v tom se zastavil.
„Ehh, děje se něco?“ zeptal se šeptem Krim.
„V klidu. Jen jsem ztratil stopu. Čekej,“ odvětil a začal prozkoumávat okolní podrost. Poté se vrátil několik kroků zpět tudy, kudy šli. „Zdá se, že jsem ho ztratil úplně, šel jsem po špatné stopě. Možná když se budeme vracet, najdu správnou. Musely se překřížit.“
Vraceli se. Jarabin stále ponořen do hledání v jehličí a spadaném listí. Vtom ptáci vzlétli. Všichni ptáci, kteří byli v korunách stromů jako na povel vyletěli a ztratili se z dohledu. Jarabin ztuhl. Krim začal neklidně těkat pohledem z místa na místo. Jeho čepel sledovala jeho pohled a opisovala divoké křivky. Ticho. Nic. Jen dech, nádech, výdech. A tlukot srdce. Zrychluje. Nohy se boří do země, těžknou a břicho jako z vody. Studený pot na zádech. A srdce. V tom se ozvalo zapraštění a cosi se rozběhlo zpoza stromů jejich směrem. Jarabin vyjekl a zbrkle vypustil šíp, který se v momentě zabodl do kmene staré borovice o dvacet sáhů dál. Krimem cuklo leknutí, zběsile vykřikl, až se ozvěna rozezněla lesem a rozeběhl se vstříc svému děsu. Teprve za okamžik si dva přátelé uvědomili, že je vyděsila prachobyčejná srnka, která v momentě změnila směr a pelášila mezi stromy.
„Uff,“ vydechl Jarabin. „Měl jsem ale nahnáno,“ usmál se.
Krim jen setřel pot z čela a sledoval, jak hraničář vytahuje šíp z narudlé kůry borovice.
„Asi bysme se měli už vrátit Jarabine... hmm, řek bych, že ty vobchodníci už budou mít sbalíno,“ řekl potom. „A viděls je, maj naděláno v gatích. Ani by si nefšimli, že s nima nejsme.“
„Já na tom nejsem o nic lépe, Krime,“ odvětil Jarabin s upřímným výrazem.

***

Zastihli kupce právě včas. Vyjížděli. Karavana se dala do pohybu. Mianna mluvila s dobrodruhy. Řekla jim, že se bavila s předákem a prý bude příští tábor rozbit na mýtině ve hvozdu několik desítek mil odsud. A že by možná nebylo od věci to tam jít prohlédnout. Krim a Jarabin souhlasili a odpoledne, když byl již hvozd na dohled, vyrazili napřed na svých koních.
Hvozd se blížil. Nebyl o moc jiný, než ostatní hvozdy a lesy, kterými s obchodníky projížděli. Když vjeli mezi jeho větve, ucítili vůni trouchnivějícího dřeva. Tento hvozd byl ale o něco temnější než ostatní, nebo se to alespoň dobrodruhům zdálo. Možná to ale bylo očekáváním něčeho zlého.
Po nějaké době konečně našli zmíněnou mýtinu. Měla kruhový tvar a z nějakého nepochopitelného důvodu na ní nerostly žádné stromy ani keře, jen nízká tráva, na okrajích borůvčí a mech. Cestovatelé si toto místo oblíbili jistě hlavně díky nedalekému pramenu, který zde vystupoval na povrch. Z jednoho konce mýtiny na druhý to bylo dobrých šedesát kroků. Jarabin se rozhodl o prohledání okolí, když už si nic podezřelého na mýtině nevšimli. Vydali se do lesa.
„Ksakru!“ zaklel Jarabin.
„Coje, co se děje? Našels něco?“ ptá se chvatně Krim a běží k příteli, jenž se nad něčím sklání.
Odhrnul si své černé kučery z očí a spatřil velké stopy vedoucí dál do lesa.
„Jsou tu dvoje stopy,“ konstatuje Jarabin. „Nejsou čerstvé, možná hodina, možná víc. První jsou divočáka. Druhé našeho starého známého. Pojď, tudy...“
Po padesáti krocích uviděli divočáka. Byl rozsápaný na kusy, z břicha mu lezly útroby. Oči vykuleny do prázdna. Kožešina plná krve a v okolí deseti sáhů části zvířete. Páchlo to tam smrtí a krví.
„Zase nešel po jídle, jen ho rozsápal. To mne zneklidňuje,“ řekl Jarabin.
Krim ohrnul nos a odplivl si.
Druhové se spěšně vrátili k přibližujícím se kupcům. Co kdyby je bestie napadla nečekaně za světla. Ale to se naštěstí nestalo. Jako každý večer se zastavili na domluveném místě a začali připravovat ležení. Na Krimovu radu tentokrát uspořádali vozy kruhu. V jeho středu se nahlučili všichni cestovatelé a postavili velkou hranici. Když se začalo stmívat, zapálili oheň. Ten se vesele rozhořel a sálal velkým žárem, takže nikdo nevydržel příliš blízko hranice. Krim měl ještě jeden plán. Chtěl udělat bestii návnadu. Půjčil si starého koně, jednoho, kterého mohla karavana postrádat a uvázal ho mimo kruh vozů ke stromu. Jarabin byl zásadně proti. Ponejprv se tam chtěl jít postavit místo něj, ale poté, co mu domluvila i Mianna, se s tím jakž takž smířil. Všichni se pak uchýlili do jednoho z vozů, ze kterého byl dobrý výhled jak na koně, tak i na okolí. Lidé u ohně zneklidněli. Starý mnich se je snažil uklidnit. Po motlitbě se ozval zvuk loutny, to ten v pestrém oděvu roztřesenýma rukama uhodil do strun a začal chvějícím se hlasem zpívat veselou opileckou písničku. Zvuk písně doléhal až k uším naší trojice na voze. Ale ti měli jiné starosti. Bedlivě sledovali každý sebenepatrnější pohyb tam mimo kruh. Kůň zafrkal. Poté přešlápl a podíval se k trojici.
„Já du za ním!“ rozhodl se Jarabin.
„Nikam nejdeš, tady budeš!“ chytila ho za paži Mianna.
Vtom do vozu vlétl havran. Kouzelnice na něj pohlédla.
„Blíží se, viděl ho prý,“ řekla vzápětí.
„Koho? Jak vypadá?“ zajímal se hned Krim.
„Tak...“ odvětila nepřítomně dívajíc se přes jeho rameno ven.
Krim se bleskově otočil a jeho ústa se samovolně otevřela. Spatřil vlka, tři nebo možná čtyři sáhy dlouhého. Jeho šedavá srst byla pokryta tmavými skvrnami, patrně od krve. Kůň zařičel, začal sebou zmítat a trhat uzdou. Vlk opatrně našlapoval těsně před okrajem mýtiny. Obhlížel situaci. Koně si všiml.
Tak na co čekáš, ty bastarde? pomyslel si Krim. Dělej, no... Tak už di po něm.
„Sakra, a je pryč, čubčí syn!“ řekl pak nahlas.
Vlk zmizel mezi stromy.
Objeví se, já tomu věřím, však on přijde. Notááák... říkal si v duchu Jarabin.
Zezadu se ozvaly vyděšené výkřiky. Řev lidí šílených strachem. Zmatek, panika. Trojka se ohlédla. Vlk se dostal dovnitř kruhu. Musel přeskočit vozy, jiná cesta nebyla. Ryk, pláč. Vlk se přikrčil a skočil přímo do davu. Do tlamy chytil ubohého zakrslého kupčíka který byl na místě mrtev a mrštil jím o vozy. Pak se otočil a začal řádit. Lidé se rozprchají na všechny strany, krev, všude krev. A pláč. Ženy křičí. Hlukem se ozval zvučný hlas Mianny. Dva dobrodruhové ho dobře slyšeli, ale slovům nerozuměli. Vyřčené, nebo spíše vykřiknuté fráze zněly melodicky, zvučně a podivuhodně cize. Zavřela na moment oči a otevřela je právě v momentě, kdy vykřikla poslední slova. Jarabin byl fascinován, neboť její oči nyní neměly pozemský vzhled, prostor mezi víčky jí zářil bílým svitem. Z něj v tom okamžiku klikatě vyletěl bílý blesk a zapraskal, přičemž vletěl přímo do obřího nestvůrného vlka. Vzduchem zavoněl ozón. Vlk zavyl. Vtom se Jarabin probral a natáhl tětivu svého tisového luku. Vypustil šíp. Ten se se zasvištěním zabodl do hřbetu bestie. Krim seskočil z vozu a mávaje mečem nad hlavou vyrazil proti gigantickému nepříteli. Kolem něj neomylně prosvištělo půl tuctu šípů, z nichž ani jeden neminul cíl, než doběhl k monstru. Poté napřáhl meč k seku a ťal tvora úhlopříčně přes hruď. Čepel se v rychlosti zaleskla. Tvář mu znečistila krev zvířete. Vlk se rozzuřil ještě víc. Vycenil tesáky a zaútočil na bojovníka. Ten s rychlostí kobry provedl únik a parádu, čímž uhodil vlka do čenichu. Vlk odskočil. Dostal další dva šípy do kožichu. Přikrčil se rozeběhl a skočil. Přímo na Krima. Tlama krvelačně rozevřena v ďábelské grimase, krví podlité oči upřeny na oběť. Krim nestihne uniknout. Svištění, ryk lidí kolem. Srdce buší jako o závod. Čas plyne pomalu jako sirup. Ženský hlas pomalu vykřikující slovo za slovem v tajemné řeči. Ozvalo se další zvolání. Z Mianniných rukou vytryskl proud ohně. Čelně narazil na vlka. Nenechal ho dopadnout. Ozvalo se další zavytí. Puch pálícího se masa. Krim je též popálen. Z posledních sil se zvedá, zapírá se o meč, vratké nohy ho nechtějí poslouchat, postaví se a s hrdelním výkřikem a vypětím posledních sil zapichuje meč až po jílec do zvířete. Horká krev zalévá jeho ruce. Kácí se na zem. Vlk v poslední křeči povstává. Plazí se s jediným cílem, zabít ho. Zabít. Výkřik. Kriméééé. Přibíhá Jarabin, v běhu střílí šíp za šípem do vytrvalého vlčího obra. Ten již ani nevnímá bolest. Jerabin přibíhá až ke svému příteli. Z bezprostřední blízkosti vstřeluje do mozku vlka šíp. Cítí chlad. Jako by až sem zavál chladný západní vítr. Jen okamžik. Vrhá se k příteli. Ten leží, klepe se. Rychle oddechuje. Po chvíli otvírá oči. Plane v nich nenávist. Jarabin udiveně sleduje Krima, jak se se zarputilým výrazem zvedá ze země, bere svůj meč a odchází. Radost z toho, že kamarád žije vystřídala nejistota a zmatek.
„Není ti nic?“ ptá se Jarabin.
Krim neodpovídá. Mianna se pomalu blíží k Jarabinovi.
„Co se děje?“ ptá se vyčerpaně.
„Nevím, ... polila mě taková zima, z ničeho nic,...“ odpovídá hraničář ještě stále s lukem v ruce. „A Krim? Hmm, nevím. Snad je v pořádku.“

***

Celý zbytek dne dva spolubojovníci nerozmlouvali. Lidé se konečně vzpamatovali ze šoku, který prodělali. Pochovali mrtvé, ovázali raněné. Ale konečně byl pokoj. Nic je již neohrožovalo. Byl klid. Hraničář večer rokoval s čarodějkou o tom, co to bylo za tvora. Řekl jí, že o podobných slyšel jen z vyprávění. Prý žijí daleko na jihozápadě, ve Vlčích hvozdech. Jinde ne. Ale kdoví, jak se dostal tak daleko do Meledie.
Noc proběhla v klidu. Jen v jednu chvíli se Mianna probudila a zazdálo se jí, že kolem někdo kráčí. Otevřela oči a spatřila Krima, jak jde přes ležení směrem ke svému loži s mečem v ruce. Byl to však nejspíš jen sen, pomyslela si ráno. To bylo vcelku klidné. Až na mrtvého, kterého našli. Brali ho ale na lehkou váhu, byl totiž zabit zbraní. Nejspíše se s ním den před tím někdo nepohodl a skončilo to takhle. Hlavně, že už je pokoj od krvelačné bestie. Jarabin ani Krim si toho též nevšímali, nebyli tu, aby řešily problémy mezi lidmi. Jarabin přemluvil předáka, aby jim dal odměnu za jejich služby již nyní. Do Fileonu je to už jen pár dní, nic by jim už nemělo hrozit a dobrodruzi spěchají. Předák se nakonec nechal umluvit, každému z nich tučně zaplatil, rozloučili se, předák naposled vroucně poděkoval a tři dobrodruzi odjeli. Krim byl stále nějaký nesvůj. Nemluvil. Což tedy nebylo nijak neobvyklé. Ale nyní nemluvil vůbec, ani slovo. Ani přání dobré chutě k jídlu neopětoval. Neustále zamračen jel vepředu. Tak dojeli až do Fileonu. Tam je Mianna opustila a poděkovala za doprovod. A tak skončilo dobrodružství s vlkem, jenž nahnal strach tolika lidem a tolik jich připravil o život bez důvodu.

***

Mianna četla pečlivě. Poté, co slyšela o těch vraždách ve Fileonu, začala přemýšlet. Spojovala si dohromady drobnosti a útržky. Až začala mít podezření, že nešlo jen o obyčejného vlka. Bylo to něco víc. Až konečně našla to, co hledala. Procházela knihy až konečně našla opis Bestiáře z Walh’Merudhu. Dala se do čtení až narazila na něco...

Baš’Šelduk

Další jeho jména znějí Morlon, či „Chladný dech“. Též je označován jako „Ten jenž tančí v krvi“ podle jeho dávných činů. V časech před Světlem, v historii, kterážto se nepřipomíná a leží v zapomnění vystupuje toto odvěké vtělení zla. Baš’Šelduk byl povolán Nepřítelem spolu se dvěma svými bratry, aby do světa už tak plného temnoty zanesli děs a trýzeň. Jedná se o bytost toužící po krvi a vyžívající se v bezduchém vraždění a masakrování...
...četla dál...
Nemá hmotné tělo, jeho bytí je vázáno na živé tvory. V nich přebývá a je schopen zmocnit se kontroly nad nimi, aniž by si to kdo uvědomil. V mytických pramenech se traduje, že jeho přítomnost je zvěstována chladem, který je jeho nedílnou součástí...
...Jarabin mluvil o chladu... a Krim, se třásl, když zemřel vlk...
Zvlášť pokud se uvolní z těla, k čemuž dojde, je-li jeho nositel zbaven života. V tomto případě urychleně vyhledá nového nosiče, jenž není více než dvě stovky kroků vzdálen.
Tato bytost nenávidí magii... Poslední zmínka o něm jest v Legendě o Laiduru Linlaerovi, jenž Morlona poráží svým mečem Baanganem a démon se propadá do věčných propastí Světa stínů.

...Krim! Krev na jeho meči! Teď si vzpomínám. Té noci.... snad není příliš pozdě!!!

---