TREBLINKA

Vždy prý najdeme nějaký příběh, který nám promluví z duše

jako když sněženka vyraší z hřbitovní hlíny

- pijící starý sníh, živou polévku z naší krve

Stále se máme k čemu odvolávat a přirovnávat

o tom, věříme, že je život

Viděl jsem místa tak krásná, že plýtval bych o nich psát

a slyšel příběhy tak vznešené a svěží, že budily by stesk

stejně jako se nelze nezdráhat představit prázdnotu

s tak sladým jménem.

Poezie nevyveršovaná létá po polouku coby šílená včela

nevědouc doposud o místech, kde se ztrácejí příběhy

jako životy hmyzí na sklech vozu

nebo palouk u kotníků stromů,

zde les smí zkamenět ale jen zdřevěněl

kde svázali mu kmeny se zemí

a nechali třesoucí se větve

netečné vůči vlaštovkám a vrabcům

- kteří se i tak děsí oněch pošetilých rukou

hrozících se do nich zaseknout jako mlha do rána.

Zde není o čem psát, čím doufat, a co odkládati

tu uzavřel se ocelový zámek neoblomné Smrti.