Strach

Je ticho. Oddaná svému osudu se krčím v koutě. První slza mi kane po tváři a padá na mé ruce. Bezradně hledím do tmy, mlčím. Strach mě pomalinku obklopuje a svírá ve své náruči. Bláhové obrazy mi vyvstávají před očima a já jen čekám, kdy se vyplní. Temné stíny tančí své zběsilé tance a sápou se po mně.Srdce mi zběsile bije, téměř slyším jeho ozvěnu odrážející se od stěn. Nevím kde jsem. Tiše přemítám nad vratkým osudem. Ruce se mi chvějí, jak dva lístky osiky. Na čele cítím pár horkých krůpějí potu. Všetečné myšlenky mi neuspořádaně šeptají svá hloupá poselství. Téměř se překřikují.Rukama si svírám hlavu. Chci uniknout těm hlasům, chci pryč odsud !!Hluk v mé hlavě se stal nesnesitelný. „Ticho!!“křičím do tmy a pláči. Uteč…Zašeptá poslední myšlenka a já utíkám. Končetiny ještě ztuhlé strachem se dávají do zběsilého tempa. Svým srdcem cítím, že neběžím sama. Utíkám o život. Matné obrysy mi ukazují temnou cestu a já doufám, že za tím dalším koutem se skrývá denní svit. Přes slzy téměř nevidím ani to málo co dokáži zahlédnout. Klopýtám… „POMOC!!!“ unikne sten z mého hrdla a já toho ihned lituji. Určitě mě totiž slyšeli…Potok slaných slz vyschl, očima bloudím ve tmě. Vzpomínky si derou cestu zpátky.Vidím Sáru,jak říká: „Nikdy se to nedozvíš. Nikdy!“Prudký, bolestivý náraz mě vrátil do hořké skutečnosti.Nevšímám si bolesti. Tváří hledím na kamenné zdi. Plná hrůzy vstávám a jak polapený motýl buším pěstmi do proradné překážky.Křičím. Nemůžu ven!! Ruce mě již pálí od marného počínání. Bezradný vztek se změnil v bezmezný strach. Vyděšeně tápu očima ve tmě a tisknu se k ledové stěně. Jako odpověď pro mé vystrašené srdce se ozývá jen ticho.Hrozivé ticho. Mé myšlenky jsou znovu na svobodě, ale tentokrát je neposlouchám. Oči neposlušně upřené ke stínům nedokáži odtrhnout. Vždyť šeptají mé jméno ! Cítím jak se mi svírá hrdlo hrůzou. Dusím se, přestože slyším svůj zrychlený dech. Pomalinku na mě padá tenký závoj chladu. Takřka cítím, jak mě ledové prsty objímají a hladí po tváři, jak svírají můj krk.Sedím jak přikovaná a čekám na nejhorší. Temné místo, kde stíny vládnou člověku, napadne mě.Ale vzápětí se snažím zapomenout na svá slova. Mě přece stíny nevládnou !!“Jak vrtkavá je štěstěna“, zašeptám, když si všimnu kliky, která se vyhoupla z temnot. Vím, že to je cesta ven. Cesta za spásou.Z posledních sil natahuji ruku. Šedá mlha nade mnou sleduje mé pohyby ,jako stín. Pomaličku mě opouštějí síly, ale já se po centimetru přibližuji blíž a blíž.S každým kouskem ve mně vzrůstá naděje. Vím že mám poslední možnost uniknout. Ztěžka se odrážím a natahuji ruku….

Konečky prstů se lehce dotkly chladného kovu než má ruka dopadla na zem….