Mé město

Mé město! - jak neskonale rád

bych ortenovsky zvolal;

žel, oči domů na náměstí

mne neviděly vyrůstat,

jen dospívat.

Kéž by mne uviděly zrát!

Víte, že když se okna svatobarborského chrámu

rozezní neslyšnou odpolední harmonií

tisíců strun napnutých od Slunce

až k srdci města,

tak stačí počkat,

až horkokrevná kavka z kolejní věže

vyletí vzhůru a s neskrývaným potěšením

si drápkem drnkne o jednu z nich?

Ten jas na chvíli prozáří

i pokojné příšeří kaple Božího těla;

máte-li štěstí,

tou strunou jste vy.

A štíhlá věž svatého Jakuba,

prst nepomíjející,

téměř věčné šedé,

jenž tak viditelně ukazuje

skutečnou barvu i cenu pravdy

svým zmrzačeným bratrem;

vztyčený a varující prst odpovědnosti

Bohu i lidem dole,

je kobylkou ku hmatníku oblohy

na lubech božského nástoje

kutnohorského dne.

Ta věž zní nejen hudbou s hůry,

nejen hudbou dnešních srdcí z povrchu,

sladkobolně nevědomou;

zná i dávné písně horníků

a hlasy starých šachet,

kam házím všechny nezdařené verše

i ty bez víry -

snad mi kališnické duše odpustí.

Když zavřete oči,

prosvítá pískovcem a dlažbou stříbro.

Město stárne,

kovy z jeho žil už dávno smyl

pot a krev

ve jménu krásy kamene

a utrpení lidí.

Město stárne,

stříbro prokvétá již jen jeho vlasy.

Město stárne,

ale neumírá.

Až zemru já,

přeliji to, co zbude z mého moře

do Kamenné kašny.

V náručí kamene,

kolébán rukama úplňku

se pak šeptem,

přec o nic míň troufale zeptám -