(střelec)
tětivanapnutá do úsměvupostřelená chvílea pod kopytypohled zbitýco se už nedívána zahozený šípzazebeaž ve dřevuže mířívalmnohem lípna sebe.
příteli
a viaduktyvidíšnad zvuky světamoře jako smirkový papírz ruky do rukytečevoda dní .
(beran)
roste mi rostena čele troud
ze spánků stromynazpět ohnuté
falešně prostéje poslouchat proud
silní jsou chromíoheň a běh
(váhy)
(váhy)
na spinetu vzpomínekčas od časudvě dlaněhledají společnou řeč
sáhne si vítr do vlasůčas je barový povaleč
nečas je kamínek
Co v očích
a hvězdy svlékly kůžio střechyhadí oko vikýřeshodilo mžurkumísto slzpohled bezdechýdo kamen v dlaníchkde hřejemořská vodaa pavouk vprostředbouředál levitujena vláknechvlastních přáníhledá.
Suita
OuvertureJe čas dát věcem řádNež vypadají všechny vlasya zchladne co déšť neuhasíJe čas dát věcem řáda mléko setřít z bradZ úst vyteče nám beztak zasedna prostá naše paměť zdá seJe čas dát věcem řádAllemandeJe čas. Vrásky na rukoujen tančí po okrajiA kdo by se ptal řekna bratra jehož tají. Na dohled odpovědiobracíš se stejněna útěkCouranteJe čas dát. Den plazí se po kolenouv očích němý úžas kam sekam se jenom ženouvšichni zkratkou přesbolavý hřbetSám sebe neprodášžádnou směnoua smyslů je vždyckyo člověka víc jak pětSarabandeJe čas dát věcem.
Hledání
a na polštáře v očíchna něž si sedajína polštáře v očíchlidem koukají z ústplamínky svítiplynustydlivéa schody jako dvanáct apoštolůpolštáře vypadly vám z hlavpsi přání ustelou si na nichzbaběle jako vešchoď po nich nahorua nebo dolůvšech dvanáct apoštolůnahoru dolůšeptánenajdeš.
Moyen
Položím srdce na podlahu a zbavím ho zbytečných rozměrů kamenem kdo bez viny je směle hoď do noci bude ti vděčná a z hlubin tisíc dveří prostých prahu jen jedny smíš si vzít jen jedněm říkat domů.
Co dusí ryby
Bůhzasel dvakrát cosiv síť bez začátkuAž východ slunce jako astrolábnapnul luk časučekánímKde síť protrhlrybář bosýtam oči vězíHřbitovy map.
Zítřková
Strom vístrom ukazuje do všech směrů
je rozcestíma návratem
už před cílem se nedýchásmrt v půli letokruhůje jen obratem
dochází cesta k podvečerujak jeho hoststrom vístrom tolik ví
Co říká
Pokaždékdyž odevzdáš srdce nomádůmputujícím předsíníprotože pravdaBůh na jazykupřestane tvořit světyBudiž neslovodne bez pořadíprotože pravdajak hvězdyPohled v jednu stranulže těm druhýma slovo nechápavé k člověkuprotože pravdajak hvězdyPravda mlčí.
Bagately
Mezidenní/Poco allegro/Je po půlnociČas zamknout svíčkynesfouknutédo skříníAť shoří šaty na kostpod kůžíHra/Andantino. Quasi gioccoso/Proč si hrají s ohněm. Když už ale nic jinéhodlaně nezahřejeNechte jeV bezpečné vzdálenostise plamenna nic neptáBez důvodu/Passionato. Tempo di guisto/Vykřiknou trámyúdivemkdyž ptácimramor všedních dníodletía střechu vezmou sebouVzkřiknou trámykdyž je volnostZlomí.
A pořád potopa
když holubice bez rozmyslupřistávají do dehtuzavolá Noe ledově z nejvyšší lodi světaa na západ se vydá vlnana povrchu potopyzatoulaná ratolestze dna mořenašich tělvody hlubokéaž k neprůhlednunebo špinavé. jsem pírkonejspíš nevybřednu.
Helmar
mrtvým a bláznům se neodmlouvájsou totiž bez štítua brouk ztracený v koncertním sálekrovky rozezvučí řetěz benátského sklaspadne. mrtvým a bláznům se neodmlouváprotože se hraje férzeptal se jednou malý syn chirurga"Jde hloupost operovat. "smích v odpovědise nezeptal na to čímrtvým a bláznům se neodmlouváneboť se nebráníkdyž v těle zmrzlo vlnobití krvev bezčasí.
Jak růst
Průvan se věrně položilpod dveře nedoléhajících víčekje mu tam dobřeKdyž hřeje u nohoujeho ledový čumákA panty nekřičíKrysař s píšťalou úzkostisny všech mých dětíodvedl škvírou mezi dnya měsícemJen chromá nadějemu nestačilaTeď pláčeA honec strachsvým tesákem vyvrhlslunci břichPak oslepen tmoujež čekala ho uvnitřshořel na popelA zítřek ihned zašil ránuVí Bůh komuByl klidNaděje z chladu přestala plakata pohladila průvan po čumáku(zavrtěl ocasem)Zahýbala dveřmia beze slov odešlaDovnitřmezi dnyNa měsíci už není tolik zimakdyž si tam krysař hraje se snyNa štěstí.
Odkudkam
Když kvílí člověkžalozpěv o popelukterým se chce státaby ze svých chybnakrmil zítra půduvěčně hladovoupak nedošel koncejen nastřádal tolikže sám o sobě víkdyž padá prachz krovů opuštěných věžíto na střechu tlačí nebejak chyb přibývátak těžknou oči bez víčeksemeny budoucích hvězdale když kvílímetak se jen popelve prach mezi prstyvydýchanývíříaž posedá siuvidím zas své stopysměrem tamkam jsem nechtěl dojít.
Odkudkam
Když kvílí člověkžalozpěv o popelukterým se chce státaby ze svých chybnakrmil zítra půduvěčně hladovoupak nedošel koncejen nastřádal tolikže sám o sobě víkdyž padá prachz krovů opuštěných věžíto na střechu tlačí nebejak chyb přibývátak těžknou oči bez víčeksemeny budoucích hvězdale když kvílímetak se jen popelve prach mezi prstyvydýchanývíříaž posedá siuvidím zas své stopysměrem tamkam jsem nechtěl dojít.
Nemluvit
Chléb nemlčíRozlomte pecen a podejte mitřetí půl
A oči nepřekřičíšJako když holubi vzlétnouproti větruHnáni jen radostí
Vítr na chůdáchvrávoráNepřekročíšTočí se
Ruce nemlčíRozlomte sochy a podejte misrdce sůl
Obraz
řeka
na zrcadlící hladinětančí ticho
vzkazypsané na papírz rozmělněných chvil
podmáčené základysnůúhelné kamenyvysekané z očí
Mezi nebem a zemí
Jsou dny kdy stéká zlatopod zem spátA stromyhudba bez tónůotevírají očiTakové jsou chvílekdy kámen myšlenkyroste do křídelKdyž pak světlá Boží kadeřzešedivíprameny z hloubek časuPohne se člověkkamsi kupředuKdyž kámen odletívyvážit nebeNezlacené.
Mezi nebem a zemí
Jsou dny kdy stéká zlatopod zem spátA stromyhudba bez tónůotevírají očiTakové jsou chvílekdy kámen myšlenkyroste do křídelKdyž pak světlá Boží kadeřzešedivíprameny z hloubek časuPohne se člověkkamsi kupředuKdyž kámen odletívyvážit nebeNezlacené.
Setkávání
Když vyškrábeš všechnu tmu zpoza očízeptej se elipsyco se stane když jí vezmeš jedno ohniskoprý jí bude míň jak půlbude jí do kruhupo schodišti na kterém tančí štěstí se spánkemse skutálí za očimísto tmykruhu je vždycky míň jak půlmezi tvým a mým okemroste světlý celekoválný.
Per aspera ad astra
Nehledím už tak často na nebeI dlaně staly se mipříliš velkým vesmíremS mozoly na očíchod pohledů co bylo třeba podepřítA prachem z nich spadaným do rukouv galaxiích vrásekJe ho tam stejněkolik není vidět mezi hvězdamiVždy o trochu méněnež je třebake zrození hvězdyV bezměsíčné nocidvou dlaníplných nenarozených hvězd.
Fugato
Každý je marionetou svých činů Na kříži ze dvou sbitých trámů drženém včerejškem loutka tančí trhavě Neví co a neví kam přesně jak Kristus přišpendlený na barokním oltáři v boční lodi Loutka tančí ve vypeckovaném světě Na čísi příkaz Svůj vlastní Zní fuga hlasů prázdnoty Každý je marionetou svých činů Trhá sebou i ve spánku.
Dodýchávání
Je večer a hněv samotářů v prostřed zděných hrudí domů pálí v příliš dlouho bdících očích Hněv nepochopených Jim měsíc rozlévá své víno z nejranějších rév Tak trpké že ho není vidět A srdce svírá hněv samotářů v hrudi obezdívané horkostí nenádechů Jen zarudlé oči buší do cihel A srdce zpité vínem z nejranějších rév mrazivým Znavené srdce nepochopených Je večer příliš živoucí a souhvězdí jak vyždímané hrozny už neopíjíani dítě Stárnu má obloho Rychleji než ty.
Přesýpací hodiny
Déšť vypráví Déšť vyprávíDvě z jeho slovjen retů špičkou v polibkupár zrnkům tichadala spočinoutcestou k cíliDéšť vyprávíměkceo nechtěníTak jak jen kapky dovedouA ticho prosívá se polibkemSem tam Tam semSnad najde vaši hruďSrdceco tichem vyprávíSem tam Tam semcestou k cíliTak jak jen lidéa kapkydovedou.
Prophecy/Věštba
A single crow in the sky
and buses like white whales
Enormous
With sad eyes
Království za koně
V katedrále všednosti
při modlitbě vracím stín matce noci
do náruče
Mé vlastní ruce vlají přes zábradlí
Co prosvítá mezi žebry
Mám v srdci sněťa v žilách rubíny se mísí s námelemVlákénka otázekmne drží za žábry jak rybu v hlubinné sítinež se přejím vlastním hlademAž se tak staneodemknete konečně všechna ramena mé řekya můj námel mezi nezbroušenými rubínyvám dá úlevuA znovu zasednete v mých síníchZatím jen má zvířata tu leží v přededveříNe lidéTi potřebují stezekcest jimiž už dávno kdosi prošelA ke mně moc takových nevede
Sonada da camera
Slova vnořená do večera modrají
a chladnou
Kamenná lebka blízkého boha
svítí na cestu myšlenkám
Zimní odpoledne
Když dovolíte
Vaše tvář má barvu slonoviny
tak jako zimní odpoledne
když z něho nehlučně slétávají havrani
Dlouhá expozice
Sníh slaně padá pryč ze země
do sebe
dovnitř
Jakýsi muž z něj vysekává na chodníku kamej
Už dávno ne
Z lustru na mne tázavě hledí
puklé oči mého dětství
Neslzí
Není proč
Atmosféry 31. 12. 05
Je třicátého prvního prosince
Svátek má Silvestr
Venku neznatelně mrzne
Nad hlavou hejna holubů jak hrající si děti
Mezi střepy
Půlnoc narychlo oplácaná zbytky slunce od včerejška
vypadá dočista jak úplněk
Do tmy vyhřezlo jedno bílé okno
Světlo stéká jako vychlazené mléko
Hurá
Koza do kruhu.
Kafr se divil
a žádaná psychofarmaka podal trubce přes stůl
Čtyři padesát, prosím
Povánoční
S větrem vést se za ruce
Dnem jak tón fagotu ve vrchní poloze
Odmlouvat slunci
že nastrouhalo na zem příliš mnoho světla
Obloha
Z mlýnice města
rozsypaná krupice
vzhůru
nad pomoučněné domy
Severní
Vaše oči ve vlnobití víčekmají tentýž zamyšlený odstín šedomodréco vody na pobřeží NormandieNad útesem nosu slyším plachtit burňákyv oblacích obočíMezi rty tencečára přílivuA nebe Vašich vlasůspletené ze slunce a větrů od severuU kořínků černé
Až bouřkově
Měli by Vás malovatkdyž spíte
Něžná
Město polyká sníhjenž zbělel rohypnolemA chlapec stojící v louži tiše přemítáVlasy dívekkterým se nechce spátproblikávají zářivky v duchodovém věkuněžně jak když zamrzá kaluž v uličceSpát My chceme spátAť mráz už nechá kosti na pokojiDrát Ostnatý drátprovazů deště naše sny zas kojíDo krveDo táníDo prosinceSníh v žaludku městauspal jeho dětiA chlapec stojící v louži tiše přemítánad vlasy dívekOstnatým drátem kolem srdcekterým se nechce spátco problikávájí něžně jeho snyneuchopitelně jako stárnutíA chlapec v mrazu tiše přemítáProč se nemůže hnout
Něžně přikován
Noční cesta
Projektily vloček
každá jiná jak básně vepsané lidem do rukou
vystřelené proti přednímu sklu auta daly vzpomenout
na trasírky kulometů z filmů z války
Přirozené prostředí
Laguny parkovišť se zašklebí jak Bob Dylan
ke konci koncertu
Solifugy vikýřů vyběhnou do tmy
požírat odlesky nezavřených očí
A prima vista
Přichází zimaZa dne má šedomodré očiA na stráních je vidět do lesů
Oči ztmavnou v noci do hnědaAž začnou stromy snítsvou noční můru o domechTušení kopců v mlzePadá sníhTo nemanželské dítě oblohy a chladuSe kterým si nikdo nedovedl povídatPadá lhostejněBeze slov jak zdání vykoupení
Zima je pocitem unavených rodičůČerný a bílýtouhou po kliduJen vydržet do jaraJen vydržet do jaraje někdy nadlidské
Pouštění
Žít na okraji pouště
s oázou na dohled
Vzduch kolem navinulé chuti
slov beduínů
Od ledu
Den má chřipku
a táhlá bolest v kloubech parků
kde naprosto veřejně spájí
bezvědomé listí a nevzbuzený sníh
Pár slov
Vpleteni do sněhových vloček
se mučedníci neopětovaných lásek
shazují navzájem z nebe
Za letu trpí strašnou bolestí
Vše co je krásné v listopadu
Měsíc uvařil z deště a sušených hvězdovesnou kašiA čas Ten tichý parazit
Jmelí na jinak holých stromechzelenou tak hlubokouže umlčí i violoncello myšlenekzačínajících na "Sám. "
A čas Ten tichý parazitRaději mlč Oči už hovořily dostA najez seJeště není čas
A čas.
Pět zvonků
Lhát nevinně jak časové údajena informačních tabulíchVítr zafouknul semínka zimy pod nehtya teď v teple nesmlouvavě klíčíDéšť mne pozdravil ze tmyAni nevím z které stranyAč listy padají pravdivě k zemia zem jen falešně k nim vztáhne rucezaprášené nevinouStřelky kompasů ukazují k jihuNechtěj vědět proč
Tak vypusť to hejno stěhovavých ptákůco máš v rukouMezi údery křídelzazní pentatonika štěstíPět zvonkůMezi údery křídelodejde i poslední přánípozdravit déšť a napravit kompasyPět zvonkůco tak bolestivě klíčí pod nehtyAni nevím z které strany
Až praskne země nehtůzaprášená nevinouVytrvej v bolesti až do souzvukuVytrvej státmezi údery křídelTřebas i andělů
Poéme de l'extase
Noc se proměnila v černou duhu
a každej hledá ten svůj nejoblíbenější odstín
aby si s ním vymaloval vnitřní stranu relikviáře
hrudního koše
Martovská
Ocel neocel
Naše kapesní věty rezaví
Listím to začíná
Umědomění
Nám i budoucím
Můj nenarozený Má nenarozenápíši Ti dokud je k tomu časDokud nemusím do Tebeopisovat chyby svých rodičů
Podívejna jaře svítí oči přeživšíchv létě zas zrající sluncena podzim když zšedne oblohasvítí nám žluté listía v zimě záři sníhtím víc čím mrzne a pak taje
Prosím Těnelaj na bolestJe světlem tohoto světaSvětlem jak z hvězdjak ze stárnutíprotože stříbro svítí víca musínež mladší zlato
Miluj nocne pro černobílý filmtmy a světel který uzříš na cestáchto se jen člověk pokusilvtěsnat ji do okénekMiluj ji protože sny zrcadel jsou vidětjen proti tměa pouze nocskryje šeď do kabátcečernočernéskoro jak tvoje matkamilosrdně
Předzimní spánek
Krajina je k hnědi unavená
usíná na lehko
jen v negližé
Neonová křídla vran
Až napřesrok
Mrholí
Jehlice borovic sají
poslední drink bez ledu
a na dně sklenky lesa
Cizinec hledá byt
Holocaust naděje
ač hraje Achillea a ona želvu
unavuje
Myšlenka utopená v tůni mlčení
Můj záruční list
Cesta nekončí
protože nezačíná
Pouze a jenom existuje
Cesta je cestou
Koncert
I. Každej je souhrnem svejch mýtů Jeden se pousměje když holce spadne ramínko druhá se zardí když vidí černobílýho psa Pro vostatní nepochopitelně Každej má osobní mytologii Ale II. Byl jsem dneska na koncertě Klavír vypadal jak Boží plivanec v písku a taky tak zněl Plynule jako sliny v písku Ty nelidský Ale III. Andělé Andělé a vlci Jejich voči nerozeznáš Potřebuješ se se mnou pohádat Já vim Já s tebou taky Ale IV.
Dva oleje [přepis]
Vděčné publikum Dva javory u jezera hrají duo pro trombon a violoncello Co padající list to tón nesoucí se k zemi Voda jim co chvíli o břeh zatleská. Open-air Měsíci spadla od úst flétna mezi struny větví Probuzený strom zahýbe větvemi stříbrným souzvukem Měsíc zahanbeně sáhne alespoň pro pikolu aby harfu doprovodil To nic Cvrnkla ti o čelo měsíční flétna Spi dál a poslouchej K ránu jí najdeme
Astronomie
Netvař se jak Anna Karenina
Nikdo ještě nezměřil paralaxu
dvou tvých pohledů
Cefeidy očí poblikávají
Tuláku
Večer splaskává
jak montgolfiera po přistání
Ještě stále můžeš
o vzduch ohřát ruce
Zádušní mše
Listí převléká barvu života
v barvu slunce a oplatek
pak odstín vína někdy krve
ztmavne do barvy země
Improvizace pro tři_černé_mravence
Rejnoci mých dlaní plachtí
v pětičtvrťovém taktu po dně
Večer bez tebe je karcinogenní
Neprotáhnu se čtvercovým otvorem
Svištivě
Až vlaštovky časně ranních myšlenek
přistanou na elektrických drátech řas
A ani jedna nehlesne
Tak si v mém srdci sednou spolu
Za oknem
Nebát se slunce
že zmizí
a natáhnout se do žlutého listí
Vyplivnout všechny smutné drogy
Chrám
První paprsek světla který projde zrcadlemmezi baobaby gotických chrámových sloupůVe příčné lodi stojí po smrt bledá SibyllaNadýchala se par z misky na svěcenou vodudo které unavený muž ponořil svoje očiNadlidská věštkyně uštknutá slzouDelfy jsou na smrt vzdálenya touha jako baobabzároveň kořenícív prsti minulosti i korunou v horkém vzduchu budoucnanepřeklene věk ruinod chrámu k chrámuZ lahvových stromů totiž pijí bozia nikdy nedolévajíPřesto v záchvatu zimnice sebou občas škubnou rtyprorockyPřežijíSnad myslí muže s očištěnýma očimaa jeho rodnou půduSnad přežijí věk ruinV kryptě rostou z rakví mrtvých králůchlebovníkyLahvový strom sesměje i kdyžpo smrt bledýBozi nerozpoznají korunu od kořenůa most mezi zemí a budoucnem stojí dálvysávaný ale stojíPřežíváŘvou jak v benátském dómu proti soběna dvou kůrech smíšené sbory rackůA muž stojí veprostředMá něžněvrukou rodnou půduomyté oči a nic neslyšíNež vůni růžíJen po ní hledá kazatelnuU bočního oltáře po smrt bledá Sibyllastižená otravou čistým žitímUviděla první paprsek světla který prošel zrcadlemaby zažehl další ZítraNalezl totiž jeho zřítelnicioka jež nemrkáa musí se proto omývatKazatelna je prázdnáVyschlý lahvový stromAle tam v kryptě rostou chlebovníkyz očí králů kteří jsou již tak dlouho mrtvíže vědí jak pomáhat znavenýmPřežijí věk ruinRůže Baobaby Unavení mužii rodná půdaDražší jak prsť ze Svaté země
Setkání v srdci podzimu
Ve vlaku jsem četl Weinera
Prý temno
Ani omylem
Jen popis skutečnosti viděné
Nemám rád záložky
Je kniha tělo příběhu a slova jeho krev A v tom co zbude v paměti obráceném hledej smysl Záložkou jak sekerou bys zaťal do živého Příběh nezadržíš Jen stavíš bláhovou hráz
z pískupříboji Tak jako nepoznáš kudy jsivešel mezivodyTak smývají se ze stran pohledy Do přátel také nezatínáš záložky Ale čteš je tam kde se ti otevřou Tušením předešlých stop Jen opatrně Písek cítí a pořeže když šlápneš necitlivě Už víš proč nemám rád záložky.
Les Masques
Do posmrtných masek dlaníOdlitků cizích očía dechů
Do vosku bělostných dlanízjevně krásných ženA ještě víc těch utajených
Do otisků tváří s takřka živýma očimav konečcích prstů
Nevyrývej své jménoAni autografJen co nejjemněji vyzkoušejzda ti náhodou ona maskanepadne
Odpolední rondo
Téměř se ženskou rozhodností
obloha bez ohledu na svoje zdraví
zadržuje dech a vydechuje jen když musí
Pro pozdní lásku k létu
Ledňáček
Chrám dne se v západní lodiRozevřel jako lastura zévy obrovskéZevnitř se derou prsty zlataRychleAž boří korálové polypy domůA víří ze dna prach a zvlhlý popel
Podzimní večer ze všeho nejvíc připomíná daguerrotypiiZažloutlouS neuvěřitelně krásnou ženouA rozmazanou dráhou bleskuV pozadíJen pamětníci ví že byl kobaltově modrý
Zběsilý proud aerodynamického tunelu láskyVe zkušebně pravosti starých daguerrotypiíŽene proti ledňáčkovi Vaší tváře Popel ze všech milencůSežehlých na dotekTen co dnes létal městem místo sněhu
Nejhlasitěji hoří minulostŽaludky továrenA milenciČím hlubší citTím méně sazíTo platí i u fabrik
Sonáta kombinovanou technikou
KvašSvé nekrologypouštím do větruČpí beztak inkubátoremZa zahradní zdíse už dlouho vádí lesopilý pryskyřicí sladkou od jaraO místo na slunciMěl by být inspiracípro svárlivékolik porozumnění je v bojiv řeči stromůkolik porozumnnění je v zhasínáníkolik důvěry. Suchá jehlaSvé nekrologyopisované ze stěn inkubátorupouštím do větruSvětlo houstne v směrCestou mezi smaragdy jehlica sluncem jako žárovkoukterou se topí v drůbežárnáchKdyž zhasne plamenvyšlehne ihned modří žhavý jazykz téhož místa do podzemíModrý kořen oblohyOlejNebesa jsou tak rozpálenáže sálají takřka akvamarínověa přece vychladajícestou mezi smaragdy jehlica pohledy vytepanými jak gongyTak zní podzimpukle a přeci s nenásilným trvánímBezpečně v pryskyřiciztuhlé či tuhnoucíod jaraDo jaraTuš s červeným inkoustemSvé nekrologyv řeči lidíze stěn inkubátorudávám číst větrua ten je se smíchem rozmetáJsou prý to jen překladyz řeči lesaza zahradní zdíJe už dlouho opilýa dřív narození jeho mumlání slyšíUsměji sedo zimních jablekDřevoryt, bukové dřevoPodzim je úvodem mé Knihy mrtvýchJejím srdcem je próza zimyJejími stranami jsou ulice s vazbou městav deskách smaragdově zelených jehlicA její poslední větou jeprvní sněženka.
Týden po soudném dni
Snídámvlhnoucí sušenky Tvých pohledůVylisované ve stylu art decoMá dlaň získala tvar Tvého ňadrabezděkyHorká jak pečený bramborBloudíme po její slupce
Vezmeme se beze svědkůtýden po soudném dni
Za oknem neříjnově proletělk východu motýl Tvého citu
Šel jsem ho hledata za rohem mi sednul na dlaňNa lemu křídel měl napsánoSdělano v SSSRTvé srdce Za normálních podmíneknezničitelné
Mezi sepjatými dlaněmi
Ránoz hladiny řeky sklízí městovzrostlou mlhukřídly holubů
Den zrajetmavne po okrajícha sládne v dužině semenmakovic na špičkách věží
Je čas ho ukrýtpod klenby sklepůdo písků odrolenýchz pilířů a věží katedrálys tužbou nekonečnéhogotického stoupání vzhůruvzlínání dušemezi sepjatými dlaněmik neviděnému
V zimě nám budoupísky zpívat mezi zubypíseň větru andělů a chrličůpalčivou píseň šťávy zsemen pozlacených makovicodrolenou píseň tenkých věží
Hloubka je invertovaná hloupost
tíživě jako reklama
ruší se jeden vlas za druhým
děd Vševěd koulí ředkví
proti proudu kopce
Pod list
Mámy pouštějí bez obav dětido šachet zlatých dolů výsekůvečerního slunceStrom přerovnává vrásky na složenýchkřídlechKořeny zahřívá vejceZeměJiž dlouhoTak jako všichni jeho druziSvůj křik věnoval větruJen občas zaskřípe tantiemamipod listStrom je ten nejsmutnější ptákprotožeMávnutí křídel je nad zlatoI to vaječné
Po hmatu
Dotekbez účasti kůženěkdy činíz křivky kruh
Náhodná setkánítančíjak slepcive slunném dni
Po hmatu
Skládačka ženy
Tvé duhovky jsou mikrofilmy z prvních bondovek
Tvé uši jsou vchody do zasypaných chrámů
Tvé vlasy jsou jako rozpálená konvice
Tvé rty jsou mikrobusy
Kalná
V ústech má člověk někdy
jak po dešti
(bez těch fortelných
rustikálních pocitů)
Po spirále
Naše prsty jsougramofonové deskyPaměť našich skutků
Snad proto nemění seřezem ani žehemJen se občas zlomísrůstem
Bakterie Průvodcipo labyrintu stopvšak odumírajíKaždý máme na rukousvé básníky
(je vrchol nevděkuutopit je v přenosném mořiz očí)
Automaty v šiškách
Ministranti
toužebně očekávání lipovými sady
rozjímají
v oblacích
Tvář navečer
Vaše vlasy jsou
podzim severofancouzského venkova
Jeho vítr
Ani pozlacené
Strany ze slovníku
zamčená Nestíhám
v telefonních budkách
No jo no
odhozená pod poklopy kanalizace
Blues o přidavači
Byl sem přidavač na stavbě babylonský věže
Za zadkem biče pohaněčů
A to byl blbej melouch
Vozil sem vápno Vypálenejma vočima
Loď v lahvi
Někdy odkápne slza zpátky na zem
Kmeny borovic navečer svítí
Zlaté pruty v pokladnici obrů
Vzal jsem si z jednoho trochu dřeva
Sněhová koule
Přišel jsem včera domůZas jeden sen leh popelemO tom že nemusí být žádný domaŽe se jde toulat městembeztrestně
Z protějších oken znělyvýkřiky Zčásti alkoholovýZčásti upalovanýBydlej tam pyromaniA těm se líbí že snys výparama z flašekhořej
Ty plameny sou chladnýA jejich rampouchy studěj až semAle co výkřikTo hranice dobře proschlejch přánía jeden zrazenej senVe vočích má to husovskýA just nevodvolám Pitomci
Nu což Pitomci řvou dálve snaze zapomenout hlukemJá do toho jen přišel domůTrochu si přihřát ruce vod těch plamenůV podivným bezpečíA zabouchnul si klíče zvenkuPitomec
Antistatická
Mám hlavu položenou na stolea dejchám Pronto proti prachuMetafyzika spí hned vedlena mejch brejlíchJe to divnej denVčera město připomínaloobrovskou světle červenou podlitinuna tváři noční krajinyA kusy tmy visely schlíplezachycený mezi jehlicema stárnoucí boroviceAsi jsem se taky vydal na malinkej vejletdo stárnutípo x nedospalejch nocíchNic vážnýho ale ta tíha spící metafyzikyTý co už se nedá probudita spolčila se se zemskou tížía visí schlíple na suchejch jehlicíchmejch pálivejch pohledůJe vážnáVarovnáMusim se poctivě nadechnoutNa místě srdce mám pořádnou podlitinusvětle červený barvyJak se vode mě vodrazila než padla na stůla rozflákala mi brejleV plicích mi chřestí zbytky střepůa některý se prořezávaj venPrach věcí který tu chtěly bejtale zmizelyMoje i cizíJen smítka tady zůstanouTak proto dejchám z dýhy to ProntoS hlavou položenou na stoleA prach se stejně usazuje dálPo miligramech stárnuA víc za druhý než za sebe se ptámProč není srdce antistatickýAspoň mezi nádechem a výdechem.
Through the Looking Glass
Afrown is a teardrop squaredas all clowns know
Although the Dead Sea of our soulis saltier than any ocean at handit freezes easilyWay too easilyAnd the frozen lumps of icemove aroundand sting
Those allergic to coldreact with a smile
The lumps of ice slowly thawbringing heat to our chestsurprisinglyIf you can avoid them touchingthe heart
Už dost
Jde inspirace městema střílí básníkynenapsatelnou básní
Jde věka majáky odklání svoje pažedo temnotyJemně šedivé
Jde horkosta racci spící kolem řekyŽalují na hvězdyže dost nechladí
Jde srdcea nepřečteným vzkazem v lahvi píšedo spár mezi dny
Bagatela
Šel jsem po ulici
vida ženu V očích destilovanou vodu
Na lavičkách areopag krmící poddané holuby a kočky
Krysy přijou za chvíli
Východní
Jsem v pokoji sám a do vzduchu kreslím Tvoje vlasy
Je tma a uvědomuji si že Japonsko je tmavou kadeří
na levém spánku Asie
Splývá
Děti láskou povinné
Spojily se ruce do violoncellaHovoří jazykem září a listopaduO struny vypjatých pohledůsmyčec drhne kalafunujak sníhVprostřed nástrojev nezměrné výšce ve sněhu a mrazuna vrcholu hory skutečnanelze jen v citu bivakovat věčněNechalas tam značkuvytrženou ze svého obočíA v sedlech ef modlitební praporkypřání věnovaných větrutěkavých řasVede cesta zpět i pro bláhovéDěti láskou povinnéKaždý znáže smyčcové nástroje jsou nejkrásnější
Kosmonautická
Člověk vypustil na nebe
falešné hvězdy
A když zjistil že bozi nejsou
tam kde v skrytu duše doufal
Budiž světlo
"Budiž světlo. "
zvolal kdosi z temnoty přiopilým hlasem
A lampa se rozsvítila
Každý svůj zlomek Boha
Věnovaná, už zase
Vlídnou čerň nocina okraji města
Slonovinovou masku na dešti
Nachový opar v rokli těsně před západemslunce
Dva řezy mnohými letokruhy vzácných exotických dřev
Jsme děti své matky
Dech města je dnes cítit olomouckými tvarůžky
česnekem sírou a dýmem
a okna vykusují ulici vnitřnosti
jak orli na Kavkaze Prométheovi
Příboj
kačírky šumí při pohybu o sebe
hladí se navzájem
když vzpomínám
šustí mi v hlavě stejně
Tak trochu osvobozená
Dvě víčka
nehmotné nebe
lehká zem
Dva koutky
Noční ulicí
Kužele světla pouličních lamp
něžně kolébají v náručí
hlavy hledající směr domů
Domy nastavují noci
Sluneční pásmo
Byl slunný den
a lidem byla zima
Ti chytřejší ji chtěli prodávat
Obloha zářivá jak nasvícené kytarové struny
Vyvřelá
Večer žhavých barev vyvřel
na povrch dne
se stejně nadpozemsky klidným
šílenstvím
Po odchodu
. a sny těžké jak gobelíny
ti spánek spustí přes víčka
Abyses nemusela dívat na holou zeď
dosud nerozvité budoucnosti
Věnovaná II.
Ve vašich vlasech odpočívá
ranní slunce
tak jako ve vodopádech vrboví
z kraje podzimu
Padne kam má
Nikdy jsem nedokázal víc
než vybírat po troškách
hnízda lesních včel
a hledat na polích
Kousky sazí
Na myšlenku se nedá
čekat s puškou
Na slovo s perem
Tak četl jsem to vyryté
Hrbolovi
Silueta chladící věže
s profilem smutné dívky na peróně
dýmala šafránově do nebe
To Ostrava dávala si
Věnovaná
Váš obličej má vsobě cosi
ze secesní nadčasovosti
Snad jsou to točitá schodiště
vašich vlasů
Příliš krátká
Pikola se smála ostře
nabroušeně
když jsi odcházela
v tváři pár žhnoucích uhlíků
Akvarel matce
Města tančí ve víru nespočtu jazyků vypláznutých z nebe A ulici kde bydlíme zas jednou někdo nakopl do nastydlých ledvin Bolí temně Nemá lehký spánek Les za domem prozatimně hostí chlad co za chvíli už vejde do domů A zdání toho že je člověk schopen nechtít něco sám pro sebe si tak jako každý rok srovná letky a nekompromisně odletí za létem Budeme na něj dlouho koukat z oken v obýváku Ty to víš Jsi unavená ze všech těch čekání na minulá jara a ač Tě zimy neděsí tak berou síly a nevrací
Máš těžký spánek a k tomu bolest zad tam někde v kříži viď. Ulice to ví protože jí tam taky bolí a všichni po ní přesto chodí a taky tady není tak docela šťastná jak by chtěla.
Vidíš to, město?
Den získává kukuřičnou barvu
jak mraky od západu hrnou
zbytky léta do moře
Pod půdou úsměvů počínají klíčit
Šestý den
Tentam je sen a oči hoří mnohou solí falešných příslibů a stále stejných zrad všech nočních moří Je sobota a připravují cestu z polí vrány i marabu chtějí jít do zahrad kde oči hoří Je sobota poslední před podzimem rána už zebou zcela bez omluv Je šestý den sůl dohořívá v jiném Stvořitel promlouvá skrz mračna Jdi dál Neboj se svého nebezpečna a Nikdy v sobě nedomluv
Atmosféry XV.
Kolín si dnes nenuceně oblékl
pravé dublinské ráno
- je pravda že jsem nezkoumal
jak bylo v irské metropoli
Pastel
Rozřazovací nádraží zarůstá býlím
Kolem pražců květy šafránu
Smráká se nad tratěmi do neznáma
Vítr čas od času zabere
Odysseus
Večerem splývají kadeře města
koleje na rozřazovacích nádražích
A noc jemně pohladila boky náspů
s manželskou láskou ne přespříliš žádostivě
Snová
Dám ti s sebou noc
nastrouhanou na jemno
Jenom malinko
od obzoru
Věř nebo ne
Šedá
s vytrvalostí stařeckého dechu
omývá vlnolamy skel omakaných brýlí
sem tam šplíchne až do oka
O úspěchu
Čím víc tlačíte na pilu úspěchu, tím rychleji si pod sebou podřežete větěv.
Vlaková
Pevně doufámže i když jednounedej Božeebenoví havrani z Vašich vlasů odletítak přesto zůstanouVaše antracitové očinavzdory tahu proudu časustále stejně zářivépod neúnavným albatrosemobočí.
V terminátoru
Rodíme se tváří k západu
a rychle navykneme pohledu
na zánik věcí stravovaných tmou za obzorem
A stačí nám to
Dlužná
oči jsou mince
panna nebo orel
vyber si
život nebo smrt
5:55
Světla lamp rozesetých podél trati
se stále znovu
stále marně pokoušejí
narýsovat průmětnu rána do tvé tváře
Elegická, unavená, věnovaná
Byl sám Byl sám Jen se zrcadly
Za kterými zbyli pouze padlí
Na jatka srdce v dobré víře
přived Vrhli ho do moždíře
S úsměvem
Město
s rozcuchanou hřívou pouličních světel
si nasadí čepici nočního nebe
a jde na návštěvu
Jasná noc
Hvězdy
Spousta hvězd
A nevím
Co bych o nich napsal
Žlutá
Je půl desátý
Po mý hlavě dupe Maceo Parker
s tenorem
co zní jak sopránka
Z vyschlých stepí mé neplodné hlavy
Spustím kolmici a opřu se o ni
Tak
Zaaretuji svůj svět
bezpečně proti úvahám
Noc bláznů
Zavřeným vikýřem je vidět
jak venku do noci padají
trysková letadla
a zamčené diplomatky
Posvícení
Jako holčička pihovatá hvězdami
s knoflíkem měsíčního nosu
se noc nahýbá přes lampy
zamíchat spáčům karty
Vymeteno z kouta
lidé jsou mušky chycené
v pavoučí síti přítomna
dýky a jehly vteřinovek
neustále přetínají a nově látají
Pohádkový blues
Z celýho kmene možnosti(je mimochodem plnej suků)si vždycky jak ten blázen staráGiottovyřežu pracne Pinnochia svýho snua pokaždý je to stejnýSen roste a sílí mojí touhou po splněnía čím víc mi lže tím větší má nostím víc je vidět na očíchtím snáz mu uvěřímTakovejch dřevěnejch dětí mám už po světě pěknou řádkuAle víte přeciz kolika loutek se stane opravdovej kluk. (v zájmu zachování smyslu to většinou nevim)(někdo tomu taky řiká naděje)
Jo a z toho co zbydedělám špejle na vodpalování raketnějaká ta radostsmutekmelanchóliea kapka štěstía dřevěný uhlí z milířepromlčenejch přáníTuze úrodnýže byste nevěřilia dobře vybuchuje
Skřivani
Očibyť jako dva divocí ptácijatí v klecích očnictěkavíse neklopíslečnoKdyž máte v dušiskřivanya chtějí zpívat.
Déšť
Začalo pršet a všechny fata morgany se rozplynuly Bůh si zase jednou uplivl a přesto Naděje kupodivu nezmizela Ani jsem nevěděl že je voděvzdorná
Tři mikrony
Plod Země
Mraky se večer zabarvily do rudaodrazem světla z písků australských pouštíPokyňte jim rukoua závan vámi vyvolanýpostrčí třeba jedno zrno z klasu Zeměa ono vyletí do vesmírumožná vyklíčit v planetuBudete mít pak na svědomímožnost životaTo za to stojíne.
Zásilka
"Prosím vás, objednal jsem si u váskrabici ticha. Že není. Prodáváte jen po sáčcích.
Drobky ze stolu
Mám dnes náladu z nepálených cihel
trvanlivou
leč v dešti nestálého tvaru
a můj pohled stále znovu pokouší své štěstí
Atmosféry XIV.
Vlasy slunce sezadrhávají do moskytiéryS mihotavým cinkotemjejich závěs hladí moji tvářSlyším jak v lesemočí tuláka břízky pod kůrou sechichotají
Má sklenice je prázdnávíno dopitoStopy vlasatic se objevía zmizíjako marné vrypy ledem do sklaA při pohledu nauklidňující aspirin měsícemám v ústech neskromnouchuť k pousmánína Li Po.
Člověk je uvnitř bez konce
Kdybych žil na kostelní věžidozvěděli byste se víc
Podle mého má uměnínejvyšší cílNe citový second handNe formalistní prostocvikyAle lano, světlo a přilbupro sestup do propasti sebe samaaby čtenář, divák, posluchač pochopiliže člověk je uvnitř bez koncea v hranicích životastaví na smrtitak jako nejstarší architektikoráliprotože jinak to nejdePochopit že jsme jako korálijako všichni ostatníŽiví
Ale jsem jen kluk z prvního poschodíco je zvyklý se na věci dívat trochu shora
Kdybych žil na kostelní věžidozvěděli byste se asi víc
Jak se dělá příměří
Ručnice jejích obočí třesklypoměrně nepřesným Cožekdyž se začal věnovatodminování jejího pohledu
Mezi rty je vždyckyúzemí nikohoNaštěstí
Oheň
Hoří tu staromilství
pod schody
Ne naše
Jsou oči stvořené jen pro temnotu
Dnes
dneska jsem sbíral po zemi rozházené
kusy mého otce
léčí děti
a léčí je dobře
Kusy Kolína
Šel po ulici klukve vlasech místo inspirace Beethovena
a borovice bičovala vítrpřes záda
Lidérozházení v prádelním koši městaMezi panelákya zahradami vilek z první republiky
čekali na vypránína mzdua na červánky
Mrazivá
JednouPo pohřbu mojí matkypřijdu domůnastavím troubu napomalé rozmrazováníA vložím do ní své srdce
Ledové kostky neprolitých slzpak smícháms cynickým martiniA spláchnu ho do výlevky
Trouba pakcinkne
svědomím
Výšková
Stín milenců na můstkuvypadal jako výškový balonkterý se z cizí vůlenesmí vznést
Čas kolem nich se změnilv héliumNavzdory
Atmosféry XIII.
Žár si vzal srdce kardiaků za rukojmíSlunce nesmlouvavě vyhlásilo stanné právoV ulicích nepřítomně lepí pudink ozonu na tvářiI stromy sípouObloha se modře leskne jako podsvícené kluzištěpo kterém krouží rorýsi obratné piruetyZpocené domy mžourají vzhůru pálícíma očimapolomrtvévnaději žeZ lednice večerního nebe vyrostourampouchy chladnéhosvětla hvězdA že alespoň na jeden komínem dosáhnou
(na chlad vesmíru
Chlad domova)
Smířeně
Večeru se na západězúžily očijako starému Číňanovis dechem vůně borovicA zatímco poslední pruty stříbrného světlana vzduchu černajíMěsto s mírnou úklonoua sepnutými věžemi kostelůho zdravíSmířeněPo každodenním bojio člověka
Kéž bych se ve své hlavětaké dokázal navečer pozdravitSmířeně.
Jak to vypadá u nás doma
Má pozornostsi čtev křesledetektivku
a nemíní mě pustit sednout
Myšlenkyse daly na dráhu profesionálních mravenců
a v úhledném jednostupu pochodují kolem místnosti
Je po půlnoci
Je po půlnociKaždá slušná myšlenka už dávno spíZbývá tujen tápající živočichPoloslepýLidský macarátNevidí ve tmě ale nevadí mu toCítí se v bezpečíJeho klaustrofobie ukrytá v lůně nociimplodovaladočasně donicoty sebeA jeho šlachy na rukouse napínají do světových stranTemně modřeBezbolestněNejstaršímuz bardů
Měsícicoby struny v jeho lyřeA tehdy dokonce i živočichpod vlivem zvláštního napětía chvění probáhajícíhoz rohů světa
k jeho strnulýmúdůmusínáPak teprve vkládá nám noc láskyplněgranátová jádra básnípod jazyk
A když je do rána živočich nespolknevoní nám pak slova celý den
Proč nerad tančím
V očích mi hraje tahací harmonikastarou francouzskoumrzutého klauna
Cítím se zrovna tak užitečnýjako křížovkářský slovník
Jako by si jeden z andělů uplivldo jinak slunečného dneLogickyChvíli mrholí(Vydržať)
A na necelou vteřinu z prachu a slinpovstává Golem myšlenkyBez milosti rozbit zpocenýmtělesným pohybem
Definice žití
poezie je nemockdyž ve tři ránozatloukáte myšlenkyzpátky do hlavyo pouliční lampumarněvykřičíte pár ochrnutých veršůspícímu světukterý s nezájmem spí dáldo uchapoezie je nemocbohužel ne vždy smrtelná
Lazury
Je čas odrazitRacci Tolik podobní lidemumlkli Hlavy začernalé sotva uhašeným křikemTolik podobní mužům a ženámSněhobílá tělaa uhlové hlavy
Je čas odrazitNapněte kosatkuA kormidelníku tynalaď kormidloA vytáhněte všechny kotvyBůh konečně odložil štětec a paletua dýchl na obzorNa západě se prolínají lazuryjako úhořiTam kde v barevných proměnáchzaniká den
Už je čas odrazita vyplout tam kamracci nikdynelétajíSnad jenom albatrosiNa západA v proměnlivých barvách sňatkuSlunce Oblohy A mořemezi hladkými úhoři lazur Božího dechuPřepadnout přes okraj skutečnosti
Svět je totiž stále plochýnaší pohodlností Hlav ohořelých křikem
Flauti soli
Nespočet tmavých ústnašpulených v kůře břízHrají na flétny naších srdcí
Vlající pruhy modliteb tvých vlasůna náhorní planině čelav proudu dechu bílých pištcůDechu bohů z vrcholků hor
A v zarostlém ohništiprohrábneme popel z tvého plameneAž zapomenemena tóny fléten skrytých mezi listy bříz
Atmosféry XII.
Zřícenina na ostrohu neochvějně drží vzpřímeněprostředník hradní věžea dává tak najevo světuco si o něm myslíZatímco Slunce vystřelené Časemtak jako zatím vždys příliš malou intenzitouse po balistické křivce ladně vrací k zemidát naději i přes rošádu obvyklý patk radosti nás všechA kočičí zlato červánků na západěje jedinou pofidérní pojistkouže zítřek konečně pořádně vykřešeaspoň to ráno
Atmosféry XI.
S deštníkem plným podzimua zaseklým otvíránímden vysoustružil všem babičkám kolenabolavá (na pokladnu)A spánky buší hlasitějako válce staré aerovkykdyž točí motor na jedničku
Pod příkrovem mraků svět vypadáprvorepublikově černobíleVzpomínkově
Dva útržky
Má hlava je jako Madame Tussaud's
plná slavných myšlenek
a všechny z vosku
Nápady prší v meteorických rojích
Básníkův světonázor
Nežádám slovo
Na cestě na které
beztak mají mluvit
jen kola a šeptat vítr
Závěr básně, kterou zatím nemám sílu napsat
Podpatkem probodený srdceto má rád každej chlapStejně jak ženská hrudníkproškpikovanej rudejma růžemaKdo tvrdí že neten krvácí dodnes
A zas...
A zas o trochu víc mi vystupují lícní kostiA z pohledu zas zmizelo pár snůA zas o trochu méně důvěřuji slovům, oč víc je na rty líbámA o kus víc miluji čisté barvyA zas o trochu víc si zapláču nad každým KandinskýmA zase znovu přibíjím hřebíkem na čelohlavypostelea rakveSvé mottoPokud to jenom trochu jdezabíjet všechny své nespokojenosti
A zas o trochu víc se modlím, že tam zůstane
Polobozi
Řezat andělům křídla pilkou na železochtějí matky Malí polobozia přišít nám je láskou na lopatkyVesmír je náhle příliš osvětlena oči slzívzácně však dojetímDospívání je jako snímání z křížena Golgotě navršené z nedorozumněníA přece nebude nikdo jinýŘinčí zbrojchvástavě na prázdno
Braň se
i když ještě není čemu
Pilkou na železo to ale nejderodičovéani polobohům
Pohled zpět
Chtěl bych zatknout tuhle chvíli
za to, že ukradla pšeničnou placku
Měsíce
a ohlédnout se zpátky a křičet
Atmosféry X.
Kaplička ze seplých rukouKdepak jste, kostelničko. Kaplička s měděnou střechouKdepak je zvonek, kostelničko. Kol pole jak z jižních krajůKdepak má srdce, kostelničko. Antilopy skáčou z očí do očíLížou tam sůl, kostelničkoZa zvonek, za srdce, vylhaný domovV soumraku němé klekání zvoňteObloze z křídla prastaré vážkyKteré se roztříští měděným sluncemSepnutým rukám na střechuTen zvonek jste vyŽe, kostelničko.
Psáno ve visu na minimu sinusoidy mého života
Zapeču své srdce
do bochníku chleba
Nic jiného si nezaslouží
Pak budu doufat
Krev mi o samotě rezaví
Schází mi tvýchskoro pí radiánů úsměvua tvé očitak nesmyslně krásnéjak pozlacené olivy
Po půlnoci by mi ani přílišnevadilo jako sovaNaposled vyvrhnout slepenecvzpomínek snů a přání(jediné nestravitelné části mého světa)Pořezat se vlastní zrezlou krvíVyposlechnout slábnoucí ozvěnudunění tamtamů v tepnácha zemřít
Protože tu nejsi.
Meditace
I. Jsem důmze dřeva a z cihelOheň mne spalujeII. Jsem důmzkameneOheň mne jen hladíIII. Jsem důmze světlaOheň mne nevidíIV.
Ve starém stylu
Člověk má srdce z parafínu
Knot páteře snadno vznětlivý
(pokud si lehneš naznak
plamen ti bude mířit z hrudi)
Šeptáno okem drátěného plotu
Večeru je dneska přesně dvacet letDal do placu bednu rosy z dovozuA chodník chutná nějak divněMagnolie se mi hořce vysmíváZhasněte hořák na MěsíciA svíčky tůjí pálí přes prstyJá jsem jen cypřišJá sem nepatřím
Cestou stříbrných smrkůA parafínu za nehtyNitorglycerin odpálený vnitřněZklidňuje pokroucený tepVlaštovky hrají podle létajících čtvrtekChroustů a osmin komárůPlápolavý ricercarChodník je cítit plísníHledání
O chvále
Podle toho, jak dlouho ti v hlavě duní chvála, poznáš, jak moc je prázdná.
Bella donna
Když cement mraků zalije oblohua den krátce zaslzíSlunce hned pudrem z prachu hvězdmaskuje na tváři skvrny
Když Luna pobledlá zmizí siza pláštěm z hrubých mrakůIhned si nakape pro větší jasnostdo kráterů slzu belladonny
Když zatvrdne krusta betonunad tvojí zmáčenou hlavouVzpomeň si jak se jednou budeš smátcestou mezi hvězdami k asymptotě krásyA než se proumíráš k téhle křivcedotáhni šrouby svému smíchuAby zněl jasněza každého světla
Slunce i Měsíc si to za tu snahubez debat zaslouží
Perspektiva
Obzor hořký solízalitý do betonu vzpomínekpo němž se rozkutálel náhrdelník slovpo kterých neúspěšně chodí odloučení milencinepochopitelně uprostřed mangrove tmybraktické vody myšlenek a snůVysoko v horách téhož ostrovazvědavý viklan srdceve větru úvahna něm hlen deštěslaně hořkého obzoru
a převážně mrtvý kmen bezmocinarážeje na betonové cosise převaluje na hladiněmoře bezmocikteré ač nemůžepřetéká.
Večerní imprese
M.
Osamělé oči výkladůsmutně sledovaly můj krokI psí víno štuku na secesním doměŠel jsem oslněn výtryskem jantarunáhodné kolemjdoucí(kouska oblohy co díkybohuzapomenul ztmavnout)Její pohled voněl po soli a BaltuVečer si promnul rucebolavé artritidou očekáváníAž v kloubech zapraštělo nadějemiA mezi prsty mu začalyprotékat černé otazníky nociLáska je květ uliceale stejně se jí v noci nejlíp daříve skleníku
propletených prstů.
Dva proudy
Viděl jsem člověkas očima jako hořící ghettaA vzpomněl jsem sina Prévertajehož pravda nezná jediný šev nebo svar
Mám v hlavě rozházenéklíče od lidíCinkají někdy za chůzeO sebe o měO druhéJen zámky dělat neumím
Potkal jsem člověkaz jehož očí se křehce sypal popelA vzpomněl jsem sina Milese Davisea jeho tón černý až k oslnění
Mám v hlavě klíčeod všech lidíA často uvažuji proč mi je Bůh dalSnad abych otevíral lidi
Spánek
Myšlenky odlétají do svých zimovišťkdesi na MěsíciNa hladině oceánu vědomíhustě prší únavaA spáči se v batyskafu zavřených víčekpotápísnad až někamna dno Mariánského příkopuMorfeovy náruče
Restaurační
Pohledy se lámou hlasitějako sucharyHosté si lehkovážně namáčejílásku do alžírské kávyČerné spirályPod panenkami gramofonové deskydvojlomných odpovědíV očích dvě poštolkynamáhavě proti větruv očekávání záblesku nasyceníPočínají opatrně rituálOblétávání.
Takzvaná moudrost
Je to takový přismutnělýpořezat se vo rodinný fotky
Radost líbá dobřei když s voparemSmát se ale bolí jenom slabý povahy
Bez urážky ale život je kadibudkas vyřezávanym srdíčkem na dveříchve který nemá šanci žádnej osvěžovač vzduchuSmradlavá ale nezbytná
Slunce má v hlase bičtak jako všechny matkyČlověk mu je vděčnej aspoňza to noční mlčení
Atmosféry IX.
Slunce se rozvalujepohodlně uprostřed oblohya svému pohledu dopřáváocelová křídlaKondenzační čára zmizelaza mrakem
To jenom Apollónovy myšlenkyzalétly za oblačnou tunikujedné z ospalých nymf
Ptáci náhle nikým nehlídánio překot a mlčky sezobávajína protest nejhrubší zrna písníod konkurence
A hluboce zanícený mravenecse stále snaží tykadlypietně obejmout prastarý menhirmílníku.
Alimře
jako část dne kdy se světlo mění v zázrakjako růženec noci z očí nejkrásnějších cikánekna obzoru jako sazenice létavic co zazáří a zmizív babiččině truhlíku jako kůzle které se nemotorně stavína nohy a přitom hoří krásou jako dcera zoufalstvía nadějetedy láska jako nevětrané podzemí s dávnověkým dechemjako zapálená sirka hozená do komína jako kapustňák žvýkající fantaziijako polnice cest zaprášené nedokončenými souvětímiTakové jsou tvoje básně
Stojan
právě
tom hle
stojanu v náčrtu odpočívá
nedokončený portrét dívky
Ulita
Poslechněte si někdyjak dýchá váš dědečekUslyšíte příboj praoceánuv lastuře nejen jeho životana břehu časuPřiložte si ji k uchua zaposlouchejte se do volání vlnVšechny nás pomalu a vytrvalevolají zpátky do svých vodZaposlouchejte se do toho vlnobitíI vás si jednou budoupřikládat k uchuna břehu časuvaši vnuci
Nemanifest surrealismu
Selenemposypané
Obrázky nahotin
Létají snadno
Obráceně
Atmosféry VIII.
V zátiší(vně koncentrických kruhů skutečna a ticha)kam chodí všichni milencia zatoulané kočkyje vidět obrácené píšťaly kostelních věžívarhan v zamlžené katedrále dneRáno má gotické stěnya vzpěry kleneb vedouod krystalů rosy k polední kupoliOdpoledne se barokně zaoblujea oltáře ve vedlejších lodíchsi posunují vykřídované plochy světlaa stíny jemné jak teletina misálůNeúprosný eklektik Slunceobmalovává u stropu do čerstvé omítky večerafresku Poslední večeřeNež malba ztvrdne v noc(je bez obav
má dost času)V zátišíkam chodí blázni láska naděje a možnost spátsleduji plátno dneA můj žaludek při tompo svémtak jako všechny zatoulané kočkytiše a navýsost poetickypřede hlady.
Džungle
Každý z nás má v hlavě celou Amazonii kaučukovníků vlasů lián nervových vláken a orchidejí neuronůDen co den okusovanoudřevorubci času a hnilobou blbostiNemožno najít člověka druh takřka neznámýnež praleszmizí docelaDruh bez druhamezi zvířaty
Poznejtepřírodu vesvéhlavěA není nutné zrovna zbožňovatMalého princeabystesi ochočilialespoňkousek své duše
Žít mimo svůj šanson
Večer se stavima ze tmy ti upeču povidlový buchtyabys měla co jístTvůj postmoderní úsměva hlas jako kostel od Le CorbusieraNedotknutelnejMagnéziový pochodně tvejch holubičích očívyletěj do vejškyV zobáku místo ratolestinoční můry z konce dětstvíA až kápneš na kombinaci trezoru ve kterým žiješ(balistický rakety tvejch stehentraumaticky vybuchujou na stěnách)Tak ti přinesu čerstvébanány světlaa naučim tě hledat poslepučernej opál mezi kořenama tvejch pouštíAž se zbavíš neoprenovejchobav
a budeš sama chtítŽít mimo svůj šanson
Pád
Město má úvěr
na polibky
Když zazní kvintakord
Slunce o dlažbu
Naplaveniny
Dům je prošpikován inspiracíjako nedělní pečeně špekemAle je tak dusnože se nedá myslet natož psáta tak maluji slova
vzpomínkou na Li-Po
Monumentální únavaod neznámého umělcemě zneužívá coby podstavec
Blesk Boží malíčekna němž po způsobu netopýrůvisí nezrozené myšlenkymimo dosah
Atmosféry VII.
Je léto
Půlka světa se navlékla do sukní
v naději další Afrodité
A jejich pánve se pohupují za chůze
Zahrada
Mám doma hovnivála
(no, tedy na zahradě)
Je to veselá kopa
říkám mu Atlas
Atmosféry VI.
Béžová chvíle
s kulisou Hradu opřenou o obzor
A svatý Jan z Pomuku spokojeně
přestrojen za němého kulisáka
Odlévání slov
Z výhně ducha roztápěné
žárem srdce
tečou horké myšlenky
zvolna a neochotně do forem
Atmosféry V.
Nečesané hedvábí nebese zachytilo o minarettelegrafního sloupuz něhož opeřený muezzinsvolává bez oddechu k součtudnešních hříškůChřestí tu oplatka chvíle v ústechmazlivý štěrk na vlhké cestězlatky pod kůrou stromů
Pozvolný pohyb dívčích očís melancholií podzimní nociparkua dvou milenců v němZlatky ve vlasecha za očima
Večer zpívá karmínově od západujen obzoršeptá rubínové básněA noc zní od Polárky křišťálem.
Zlatky Slunce chřestí pod Zemí
Krkavci
Vkřiku probuzeného batolete
se sebejistě a tvrdě
ozval krkavec
Bývaly doby
Mosazný korpus aidovky
Ovzduším létaly bombardéry domovů Za kniplem otcové a matky mrtvé děti v posádce A padaly bomby v lese stél Za domovy trubači
tak jako v Jerichu pravdou tónu přinášeli zkázu Obrácený džbán kleneb nepukl A padaly bomby na kostel Ticho zatavené ve skle těžítek se zachvívalo mezi výbuchy Veselí jenom na příděl a v zázemí zásob nikdy dost A padaly bomby na postel Přišel déšť slepoty a myrthy a všichni tak jako my vděčně zotvírali okna A vrány svázaných rukou okleštěných osudů krákaly Troubí už zase troubí na aidovku smrt Ač nechci držím se za korpus A padají bomby - odestel.
Polodetail
Mladá borovice roztáhla
letošní větve
a propletené s leskými údy nebe
je jemně zatíná
Píseň noci
Vyšel jsem do nociv podpaží s Nezvalem
chránímě před orkány srdceNoc mne poznala a lampy se světlem kymácivýmjako listy od palemco by dříky sloupů síně bezmocipraští pod tíhou klenby lehkodechých snů
Spáčů dechu zpomalený telegrafBouře nápadů renesančních hlavMilovnic a milovníků hučících jak splav
Noc má platinový klína lesklé srdce z azbestuMě tvoru z hlíny z Božích slinsvítící potmě na cestu
Blues partnerské
Má drahá,každý člověk je jako zájezdní hostinecna cestě do městaI ty a já
Recepcí projde mnoho lidíNěkteří jen nakouknouJiní vejdou náhodou a ihned zase zmizí
Nejvíc je hostů na jednu nocči denJsou fajn, já vím, zaplatí jednou papírovou vzpomínkoubez daněa jsou pryčA třeba se někdy i vrátí(to záleží na hodnotě bankovky)
Potom štamgastipřátelé ve staromládeneckých pokojích v podkrovína dobu neurčitouNěkdy i s přítelkyněmi(vím, kdybys je tak všechny mohla mít rádatak jako oni měli rádi tebena dobu určitouAle to přece ženy nedělají, vždyť ano)
Miniatura
Na stole sokol v sošcez terakotyrozepjal křídla avylétl z oknaNěkdy se opravdu věcimění k lepšímu
O psaní
Křešu očima o křemen mrtvých mistrů Sotvakdy jiskry A nízce doufám ve svůj plamen Bahno se také občas vznítí V naději
Atmosféry IV.
Sedím tu na lavičce a chvíli nikdo nejde,
když vtom koutkem oka zahlédnu,
jak se odpoledne vkožené bundě
(očividně je mu pěkně horko)
Atmosféry III.
vysoká pec dne už
přestává žhnout
myšlenky sotva napolovic
odpíchnuté
Atmosféry II.
nebem
promodralým až do morku obratníků teplem
víří chomáče prachového peří
jakoby někdo důsledně oškubal
Atmosféry I.
nepoučitelný Pánbůh vybírá
třísky z očí města
ptačími zobáky
(ve snaze konstruktivně
K narozeninám
Rád bych dal svému otci k narozeninám
sbírku polibků mé matky
co kdysi vyšla tiskem v Klubu přátel poezie
Ale ani jeden antikvář mi nikdy nenabídl
Vzpomínáme
Život je nízký žánr
a nanapnutý žaludek obětního beránka přítomnosti
čas se skřípěním zubůopisuje
stále stejné zápletky
Jaro v ulicích
Kos zpívá celý denkrom lovu žížal
okráse lásky i o jejím rubu. Kosice na vejcích jen otráveně na to:"Když nesedíš, drž sakra hubu. "
Černá a bílá
Dnes jsem ráno cestou zašlápl jedenadvacet mravencův obchodě koupil deset deka ještě nedávno živých zvířatviděl jsem jak fena rodí štěně a za ním dalšíviděl jsem padat statný strom za vzrušeného řevu motorové pilyslyšel jsem dítě které vykřiklo Ta růže mami kvete. v temné uličceslyšel jsem i nářek malého psa když ho dávil větší pescítil jsem teplo první lásky děvčete ztraceného sobě v davuco dosud nepochopilo že v létě nemusí tak roztápět svou hruďvzdáleně jsem ucítil i vůni kadidla a liliových květů ze zádušní mše v kostele na návrší kde nechali omylem pootevřené dveřene ty lilie patřily ke svatbě na radnici pod kostelemposlouchal jsem kosy jak zpívají o lásce a nerozumněl jsem jim ani slovo(mám určité podezření že ani kosice nebyly o moc moudřejší)na jazyku mne sevřela chuť tolik úrodného popele z ohniště na zahradě staré vdovyA najednou byl večerdni došel linkovaný papír a tak začal psát jak ho napadlokdesi ze sklepa cvakla past na myši a já si vzpomněl že jsem vždycky měl raději domečky a pouštěl myši zpátky (krysy se nikdy nechytily)Jdu zpátky stejnou cestou ke svému domu (proč jen chci říct domečku. )mravenců jsem zašlápl jen šestpřesto na mě křičelii to zvíře co jsem snědl k obědu křičelo z mého žaludkuCo děláš člověčea já zatím šel a žil jen mimoděkbez rozmysluDoufám žeani jeden z těch mravencůneměl vaši hlavuA pokud anoprosím poslužte sizašlápněte si mětřeba hned zítra ránoTak jak to všichnirádi dělámemimoděk
Světe div se
Být veselýchce jenom sílu o které v tu chvíli nesmíš vědětA ne slévat modrý vývar z nebedo misky z dlaní v přemoudřelé extázia žebrat u Slunce za jasných dnůo jedinou vteřinku osvícení
Být veselýnení žádné moudro ani kumštJen dělej co umíš a dělej to dobřeod nikoho nic nečekej
a proboha nedoluj štěstí v žádném srdcinatož v tom svémTo by dopadlo
Být veselýnení totiž vůbec žádná vědaKašli na štěstí bude těmít potomrádoJen o tom nepřemýšlej(Však ty už poznáš kdy)
Jam session
Na půlnoční jam session
hrajou všichni z koule
Ať žije jazz polomrtvej únavou
Stačí
Plavební
Bachraté galeony holubů
plachtí přes moře náměstí
Mrštné fregaty vlaštovek
křižuji tytéž vody s napnutými kosatkami
Prázdné ruce
Déšť přes okno mluví a utichá zasČaszbaběle prchá směr CaracasAnitouhy tvés výdrží Wiesenthalahobohužel nevrátíz oněch dálav.
Voda
Četl jsem zrovna Býti básníkemkdyž mne napadlopopovídat si sezmrzačenou vodouv lahvi od sodovky.
"Ale chlapče," ozval se za mnoukáravý hlas básníka,"takové dětinské zosobnění. "
Voda se s bohorovností mrzáka zeptala:"Dusil ses někdy kysličníkem. ""Ano," odpověděl jsem,"když se potápím do noci,často mám kesonovou nemoca k ránu mi trne srdce.
Štěstí
Štěstí je druhá strana mince každodenníhoživota - víme, že tam je, ale dokud minci neobrátíme, takz nívnímáme s bídoujennerovnosti.
Mé město
Mé město. - jak neskonale rád
bych ortenovsky zvolal;
žel, oči domů na náměstí
mne neviděly vyrůstat,
Mám hlad
Podívej se na oblohu
Hvězdy zaklíněné mezi trámy noci
A Měsíc tam
Kde nechal tesař z Galileje
Dítě a květ
U plotu kvete magnolieVe stúpě jejího růžového květusedí usměvavý BuddhaDítě přidržující se jednou rukousplývavého závěsu nevědomostia s prstem druhé v ústechse ho táže zda neví kde má míčBuddha přitaká a ukazuje směrOkvětní lístek se zachvěje a spadneDítě odběhne a když se vrátí s míčemstúpa je prázdnáTak se běží zeptat matkyzda neví kde je jeho kamarádOna pochopitelně neví kde jeale i když setře ratolesti s čelamalinkatou tečku pyluotázky a odpovědipočínají klíčit vdětském srdciTak se rodí filozof
Stúpa se potichu rozpadneskořápka krásy teď již bez moudrostiOkvětní lístek zakřupe pod nohouprocházejícího Sluncea matky.
Období dešťů
Dnešní noc tak nějak bloudí sama v sobě
Chci dát světu metaforou facku-Kdybych radši napsal třeba báseň o matce jako Březinakterý tam neuvěřitelným způsobem použil slovo samum(a půlka z vás by si s přihlouplým úsměvem nevědoucíchvytřásla písek z uší a pokývala hlavou, že vlastně vůbec nevíteco to znamená a co je na tom divného)Přede mnou dům s goticky úzkými okny jak oči mžourající kočkyMěsto přebírá růženec světel u silnice(poslední kněz co se za nás dva modlí - nejen za nás -modlí se za dva Otčenáš)Máš na sobě úzkostí vytetováno"Otevřete do půl jedenácté"(klepou se mi z toho ruce - nebo tobě. )-I noc tam venku má zkrácenou záruční lhůtu(nebojím sevšak vy ji spotřebujete včas a všechnu)Prázdná lednice pateticky vrčí do výkřiků domorodců pod oknyA minutovka levných hodin od Vietnamcenervózně škube svým stínemMá tik
(mám škodolibou radost že jsem ho ještě nechytl)Jen tak tak dobíhám do tvého pokutového území(tvá obrana je trestuhodně slabá)právě abych viděl jak Čas nenuceně kope roha dáváparchantTenhle milostný fotbal je děsivá hraMorfeus za oknem dělá kotrmelcemarnotratně zuříže nesním jeho snyJen skákej, Pane snů, když chceš, hezky se na to koukáChci dát světu metaforou fackuAle začíná období dešťůtak jen spiA probuď se raději až ránoaž domorodci přestanou tančit s monzumem
Odpolední
Šla po ulicituhle jednouholka
krásná jaknablejskanej tatraplán
Ale ani heroickásnaha odpoledního slunce
nezakryla špatný zapalování
Vždyť je tu vlastně docela hezky
Mé malé mramorové mauzoleum
hlídají věrní stepní vlci
Před ním betonové sousoší
"Carl Gustav Jung si podává ruku
Koláž
Ráno šplhá po okapových rouráchaby se podívalojestli už bude svítatZ pod kol brzdícího vlakuse dere Šaljapinův hlasze kterého noc táhne režnou nitaby měla večer čím přiškrtit denBumerang Měsíce (velký jak Austrálie sama)vyklízí pole a letí pod obzorProti mně jde pán co vypadájak Dubček na fotkácha lišácky se usmíváOspalé myšlenky se lepína mucholapky stínůSvítá.
A víc nic
Umění
s kruhy pod očima
ve stínu pokroucených borovic
zde je plátek najemno rozemletého poetična
Šangri-la
Svět lidí je prostý psací stůlCo člověk, jedna zásuvkaNeúnavný průvan věčnosti(stůl koneckonců volně pluje prostorem)náhodně potahává šuplataTakže mnozí ihned zkraje rovnou umrznoua jiným zase úžas z nekonečna nenápadně zatuhává na rtechA tak jen ti v nejsvrchnějších řadáchsi sotva stihnou podumatČí že pero jim to skřípe nad hlavou
Bůh sedí klidně u stolu(a neptejte se jak, prostě je to Bůh)cosi píše a kouří přitom havanoz usušených lístků stromu poznání
A na stole v popelníkumezi Himalájemi bílošedých údolí hor popeleZahřátá dohasínající moudrostía vědoucně se usmívající tváří v tvář chladu věčnostiLeží Šangri-la.
Joyce
Illuminated by Parisian-like lights a faint figure, a walking stick, a hat, a pair of thick glasses softly tread the streets of Dublin steps invisible, just barely to be heard is the dark black stick gently touching both trodden and untrodden paths kissing the ground every time with a trace of desire and desperation for the hand at the other end knows just bitterly too well that all that remains in its grasp and palm is sheer emptiness, cold phantoms of the past surpassing the cold of the night In a moment of sentiment the city clears the blurry figure just a little bit every night a bit I pray the figure gets cleared completely gets once completely home.
Husy
Nad hlavou táhnou myšlenkyjak hejna divokých husStarci v parku jim mávajíprotože jen oni chápouže je lépe nechat mlčet pušku ústA když už náhodou nějaká padne na zemtak jí neoškubat na holátko slova
Artézská studna času tryská dállehce jedovatou vodoukterou se každý jednou otráví(i ty husy musí občas pít)Artézská studna ve tvé duši, příteliV každém z násTa co nevysychá
Nad hlavou táhnou hejna divokých husNestřílej, bláhovýSnaž se je chytitJen to zkusJen to zkus
Smutná
Leží přede mnou mapa Tvých snů a prší na ni slzy co čím dál víc rozmáčejí dnešní noc ohýbají a krabatí až ztrácím zcela cestu Jejich sůl se mísí s oceánem smutku ve Tvé duši a tvrdne v ostré krystalky Začínám tušit proč jsou měsíční moře temná A nejvíc Moře klidu.
Otázka
Vy, obyčejní, bezúhonní lidé,ptám se vás nezávazně, jenom tak -kolik z vás nosí v hrudi srdceznačky Evžen Rastignac.
Malá noční hudba
Město, k zbláznění svědící nocvyrážkou rudooranžových oken,křičí zběsile ústy lamp světlo do všech směrů,aby přehlušilo hudbu sférz prázdného orchestřiště oblohyA tak je lepší chodit tam,kde se ocelové vlnoplochy střechbez překážek dotýkají v úběžníkustříbřitých strun hvězdTam také uslyšíte, když pak náhodou noční letzavadí křídlem o jednu z nichjemným, nechtěným pizzicatem (ad libitum)Cestující sebou lehce trhnou ze spanípři tónech v nebesky chladném, dokonalém nokturnuZa Antoine de Saint-Exupérym.
Přání
Za nejparnějšího létarozhodit pár set slovna rákosovou rohoža celé odpoledne hrát s Bohem mikádo
Až začne tát tuše stínů,ten kdo prohraje vezme zbylá slovaa napíše na pergamen večera báseňodcházejícímu dni pro radost.