Sorry, vlkodlaku (Moderní lovec vlkodlaků)

Sotva jsem stačil svou botu slavnostně zabořit do příjemného vlněného koberce (ano, musel jsem si sáhnout), střed mých tehdejších pracovních zájmů se rázem ujal slova. Má neohlášená návštěva jej nepatrně překvapila, a tak i když reagoval na můj příchod střelhbitě položením klasické otázky, trvalo mu několik dlouhých vteřin, než ze svých úst vypustil slovo celistvé a zároveň dávající jakýs takýs smysl. Ostatně – okolnosti mého vpádu se bez podobných důsledků ani nemohli obejít. Když vyrušíte nějakého muže v době, kdy se věnuje estetickým vadám na svém zajisté ochlupeném pyji, je jistá rozhozenost vcelku pochopitelná.

„A… a… vy jste kdo?“ zeptal se mě přibližně čtyřicetiletý muž ve fázi již méně frekventovaných koktů.

V půli cesty ke vkusnému kancelářskému stolu jsem se zastavil. Tuhle otázku jsem totiž zbožňoval. Umožňovala mi říci všechno z toho, k čemu se můj autor nikdy moc neměl. Něco o sobě prozradit, pohovořit o svých zálibách…

A tak jsem spustil: „Lidé mi říkají Červený tesák, ale mé pravé jméno zní Artur Čurka. Je mi třiatřicet let, pocházím z Karviné a již odmalička jsem chtěl čistit texty od špíny a sem tam i zabít nějakou tu havěť lidstvu nebezpečnou. Mezi mé hobby patří lepení papírových modelů z ABC, střelba z praku a psaní bezduchých povídek. Jsem bezdětný, neboť nemohu otěhotnět, heterosexuálně orientovaný a mým současným povoláním jest lovení vlko-humánních hybridů, u nás známých pod souhrnným názvem vlkodlaci. A pokud vás zajímá, proč jsem přišel a vyrušil vás při pyjové úpravě, tak bych se to pokusil shrnout slovy písně skupiny Japanski:

Můj milý, jak ti je, tak jak ti je? Jsem ten, kdo tě jednou jistojistě zabije…“

Notovaným dodatkem jsem Ing. Procházku překvapivě zaujal – a dost možná nejenom jím, ale i tím vším předchozím. Jsem přece jenom zajímavá osobnost…

„Posaďte se tady do křesla,“ pokynul mi rozevřenou dlaní, nasměrovanou do těžiště sedacího nábytku, „nevím, čím to je, ale vyzařuje z vás jistý druh humoru, který prostě nemohu přehlédnout. Byť jsem zprvu nevěděl, o co jste svým příchodem usiloval, věřím, že budete pro naši reklamní agenturu přínosným a neopomenutelným článkem. Ano… tušíte správně – to vaše číslo mě dostalo a já vám teď nabízím práci. Muže vaší vizáže a vašeho vystupování notně postrádáme.“

Slova Ing. Procházky mě zarazila - ihned mi bylo jasné, že došlo ke zřetelnému nedorozumění. Cožpak můj „sloupek“ nevyzněl dosti přesvědčivě? optal jsem se sám sebe a symbolicky se poškrábal na zátylku.

Užuž jsem mu chtěl důrazně naznačit, že si všechno vyložil úplně jinak, když tu jsem si uvědomil, že bych se tímto unáhleným chováním mohl připravit o skvělou příležitost. „A kolik platíte?“ otázal jsem se jej, naivně si malovaje před zrak vidinu finančně výhodného kšeftu.

„Dvanáct tisíc čistého…“

Po tomto upřesnění „pracovních podmínek“ mi nečinilo velký problém chopit se správného konce provazu. „U vládní deratizace mi platí dvacet háků, takže… takže pokud byste neprotestoval…“

Na okamžik jsem se odmlčel a v nitru své mocně rozvětvené mozkovny rozehrál nezbytné a lehce dramatizující dilema. Mám to tomu chlapovi říct natvrdo, nebo na to jít nějakou snesitelnější, i když ve výsledku stejně ráznou metodou? Která varianta bude vhodnější a kterou z nich si více přilepším v očích čtenářových???

Po několika vteřinách jsem se přece jenom rozhodnul pro možnost A). Drže se rčení „není čas ztrácet čas“, umně jsem navázal na předchozí nedopovězenou větu: „…takže pokud byste neprotestoval, tak bych vás rád zprovodil z tohoto zkaženého světa.“

Následný průběh událostí mě „tak trochu“ zaskočil. Pravda, nezaskočil mě tak, jako když vás kolega zastoupí na jevišti v době nemoci, ale zaskočil mě přibližně tak, jako když se milujete s vnadnou ženou a zjistíte, že jste oba „troj-nožní“.

Muže v bílém saku a křiklavě růžové košili jsem svými slovy rozesmál. Sám nevím, jak se mi to mohlo poštěstit, když jsem se při projevu tvářil přesně jako Sylvester Stallone v druhém Rambovi.

„Bože, vy jste klasa! Vás berem!“

Nebylo mi to příjemné. Tuhle práci přece nevykonávám proto, abych byl lidem pro smích… V mžiku jsem tedy přeladil ze stupně „taktního“ na výše položený stupeň „cholerický“. Vše jsem odstartoval nezbytným úderem do stolu.

„Dost už bylo legrace!“ vyprskl jsem. Proud vzduchu vycházející z mých úst odmrštil Procházkovo tělo až do protilehlého koutu místnosti.

Po jeho patřičném zvážnění, částečném uvědomění a rovněž nezbytném zorientování jsem pokračoval dále: „Chlape, vždyť vy jste vlkodlak! Přece si nemyslíte, že vás nechám samovolně pobíhat po městě, abyste za pár dní vyvraždil všechny Ostraváky!!!“

Procházkovo důrazné oponování mě v tu chvíli vůbec nepřekvapilo. To už tak u vlkodlaků prostě chodí. Jsou-li uschováni v běžné lidské schránce, mají své chování pevně pod kontrolou a už vůbec jim nepřijde divné, když se ráno probudí kdesi ve venkovních keřích, v přilehlých městských lesících apod. (varování pro všechny Ostraváky: POZOR na Bělský les!). Jakmile ale dojde na přeměnu ve vlka, dotyční pak ztrácejí veškeré své zábrany a na vedlejší kolej se přemísťuje i jejich logické smýšlení. V tom momentě se jedinec upíná k jedinému - v jeho zájmu je pouze ukojení žízně po lidské, popř. zvířecí krvi.

Nevěříte?

Věřte…

„Ale já nejsem vlkodlak,“ marně se bránil muž, neuvědomuje si existenci jednoznačných důkazů na vlastním těle.

„Že ne?“ zeptal jsem se řečnicky. „A jak mi potom vysvětlíte krvavé prameny ve vašich očích, to nadměrné ochlupení ve všemožných koutech vašeho těla a v neposlední řadě onu zaschlou krev za vašimi nehty???“

„Cožpak to není kečup?“

„Ne, obávám se, že tohle Heinz není,“ řekl jsem sebejistě a užuž se chystal uvést do permanentního chodu svého nablýskaného mecenáše.

Muž zavalitější postavy, avšak skoro dvoumetrové výšky, jako by se snažil můj zásah co nejvíce oddalovat a snad i mě samotného přimět k projevení určité lítosti.

Marně však… Tu jsem ztratil už v pětaosmdesátém…

„A co na to řeknou moje děti a žena?“

„Vaše žena je už druhý den po smrti… stejně jako vaše děti…“

„Cože? Vždyť… heh… Bože… já… vždyť já myslel, že jsou na dovolené…“

Herecká etuda na téma „Cože????????“ se mě netknula ani v oblasti lýtek, a tak jsem v bezcitně laděných reakcích pokračoval dál: „Sám jste je zabil… měl jste nejspíš hlad…“

Muž se bránil… vzpíral… dlouho se mě snažil přesvědčit, že to, co mu povídám, je naprostá lež a nejspíš nějaký omyl. Čím více mě takto dráždil, tím více si ale uvědomoval, že mám vlastně pravdu. Pohled na něj byl žalostný… avšak žalostný pro loveckého nováčka. Za ta léta praxe jsem byl na podobné scény zvyklý.

Když se po dobré půlhodině uklidnil a se vším se jakžtakž srovnal, učinil jsem to, co jsem praktikoval u všech slušně se jevících jedinců. Podal jsem mu svou zbraň a navrhnul mu následující: „Můžete to vyřídit místo mě a dost možná to tak bude lepší. Odejít z tohoto světa bez ztráty posledních zbytků sebeúcty.“

Muž pokýval hlavou…

Chvilku jsem ještě posečkal v pozici „zaklesnutý v křesle“ a pak jsem pozvolna zamířil do vedlejší místnosti.

V momentě, kdy se mě sekretářka zeptala, jak to proběhlo, se z šéfova kanclu ozval dunivý výstřel…

Pokračování příště