Černé skvrny na slunci

Všechno to bylo strašné

mně bylo z toho k zalknutí

tlukot srdcí byl příšerný

i šumot ptačích perutí.

Kolem se všichni smáli

ač slzy jim jako hrách padaly

ticho skřípalo zuby

a psi zuřivě štěkali.

Vrazi se tiše plížili

hledajíce svoje oběti

růže své květy zavily

toužíc spát celá staletí.

Potoky chlastu tekly

ryby nás mrtvým zrakem zkoumaly

okolo běžel pejsek vzteklý

já byl z toho celý zoufalý.

Tma se náhle rozplynula

a den byl ještě černější

voda s životem odplynula

smutek pak ostal hroznější.

Mámy si vlasy rvaly

nad hroby dětí plakaly

v lících jim tuhly svaly

rukama bezmocně mávaly.

Nad hlavami zašuměla

zčernalá křídla andělů

temnými ulicemi zněla

smuteční píseň ožralů.

Ženy ošizené byly

zvrhlými svými manžely

rvaly se o prachy nabízené

aby se s každým vyspaly.

Slepci hůlkami ťukali

snažíce se domů dostati

lidé jim hole sebrali

začali do nich bodati.

O kus dál leželo dítě

snad bylo mrtvé, co já vím

z oka mu teklo krve sytě

potkan ho lízal jazykem chlemtavým.

V křoví byla dívka zavražděna

někdo jí hlavu uřízl

bez šatů leží, vysvlečena

bránila se, než jí dech v hrudi uvízl.

Voda se z řeky valila

topila malá koťata

milence mladé zabila

na břehu zůstala ruka uťatá.

I já se stal vrahem

zabil jsem mušku nebohou

a přitom se chechtal blahem

pod černošedou oblohou.

V dáli svítila světla

z aut hořících u chodníků

ohnivá záře kvetla

pod stíny tmavých pomníků.

Hřbitovy se zaplnily

až po zeď byly samé mrtvoly

řezníci je přes noc vyplenily

dodali  maso pro školy.

Žáci pak jedli kus nohy

co měla paty špinavé

v dálce kvetly bílé hlohy

a z hrůzy byly sinavé.

Nad tím vším stál Bůh

a metal na nás kameny

zničil všechno, dům, pole, pluh

pak vyšlehly kolem plameny.

Mně nějak přišlo k smíchu

že lidé jsou smyslů zbaveni

smál jsem se, když přetrhli mi míchu

a byli z toho znaveni.

Plazil jsem se oblohou

mozek se od těla oddělil

 zanechal stopu krvavou

no,  a teď mi rozum vypěnil.