Lhář, lhář

Hned na startovní čáře bych chtěl naškrábati, že jsem dost dobře obeznámen s tím, jak je lhaní škaredé, nevkusné, nebezpečné, zavádějící a kdo ví, co všechno ještě. Být věřící, dost možná bych se již připravoval na vysokoteplotní důchod v pekelném kotli, ale jelikož se považuji za normálního pohana, rozlišuji lhaní na dvě skupiny. Lež žertovná mající při standardním ukočírování pouze úsměvné následky a pak výpovědi křivácké, které mohou skončit mnohem horšími důsledky. Samozřejmě, že by se dala nalézti ještě jedna skupina nacházející se přesně na rozhraní obou zmíněných kategorií, ale k tomu se dostaneme později.

Jak si logicky uvažující čtenář rytířský zajisté vydedukoval, Martin nebude takový andílek, jako by se možná mohlo zdát (pokud to tak vůbec někdy vypadalo). Ano… přiznám se otevřeně (a zavčasu, než nadělám nějakou tu paseku i tady), mám poněkud odlišný smysl pro humor a strašně rád z huby vypouštím kdejaké hovadiny, tváře se při jejich ventilaci naprosto vážně, nikterak nedávaje najevo, že si vlastně dělám srandu…

Takže… teď už mohu s klidným svědomím říci, že jsem vás varoval, a až mi zase přijde nějaká negativní kritika na povídku, kterou jste nejspíš „špatně“ pochopili (:-)), budu to vnímat jako nedopatření, překliknutí atd.

***

Tropit si z lidí legraci na základě blábolu mě prostě a jednoduše uspokojuje. Matka říká, že je to má vrozená vada a že jsem ji nejspíš zdědil po otci. Inu… s tím bych i souhlasil… koneckonců to byl on, kdo mě do osmi let věku utvrzoval v přesvědčení, že v ostravském Bělském lese žijí Šmoulové.

Včetně Gargamela samozřejmě.

Ani netušíte, jak bolestivé bylo mé prozření na přelomu první a druhé třídy…

***

Otcova nestydatá lež mě připravila do života. Díky ní jsem si uvědomil, že když už člověk lže, nesmí nikdy činit tak, aby dotyčného podobně ranil. Naopak – co zdárně praktikuju dodnes – to je lhaní v zájmu nedostání na zadek (no… to mi už nyní nehrozí, jelikož jsem z rodiny nejvyšší – ale ani důrazné rodičovské pokárání mi příjemné není).

Potřeba lhaní se u mě začala projevovat na základě nedočkavosti. Jako malý jsem trávil značný čas u televize a asi jen málokdo z vás si dokáže představit, jaké utrpení mnou cloumalo, když mi televizní program neumožňoval koukat se na svůj oblíbený film (popř. program) přímo v daný okamžik. Coby pětiletému dítěti mi bylo logické uvažování neznámé, a tak – i když nad tím dnes nevěřícně kroutím hlavou – zrodil se v mé kebuli nápad s jakýmsi „přechcáním“ televizního rozvrhu. Prostě a jednoduše jsem začal přetáčet ručičky na kuchyňských hodinách – v domnění, že tím všechno uspíším a že Šimon a Matouš neodstartuje až za dvě hodiny, ale naopak za několik vteřinek.

Tuhletu vychytávku se mi poštěstilo praktikovat celé dva týdny. Tak dlouho jsem se tajně infiltroval do kuchyně, aniž by se dostavovaly nějaké pozitivní výsledky. Dobře si vybavuji zmatek v naší rodině a marně přemýšlejícího otce, kterému ne a ne dojít, pročpak se hodiny tak prazvláštně předbíhají.

„Martine,“ zeptal se mě jednou – naprosto psychicky vyčerpán - když už zavrhnul všechny se nabízející příčiny, „nešaháš náhodou na hodiny?“

„Ne!“ odvětil jsem tehdy sebejistě.

Po dvou týdnech mě ale načapal a já byl po zásluze potrestán (pár „výchovných“ na holou).

*** 

O několik měsíců později mi došlo, že i zřetelná lež může člověka definitivně odzbrojit. To jsem zjistil při jednom víkendovém pobytu na chatě. Bylo něco málo po osmé hodině večerní, celá rodina zírala na estrádu Možná přijde i kouzelník a já se naprosto bez ostychu vrtal prstem v nose, vyprazdňuje jím jeho želatinový obsah.

Toho si brzy všimnul můj otec: „Martine! Proč si vytahuješ ty šušně z nosu?!“

Otcovo rázné okřiknutí mě nijak nerozhodilo a na svůj útlý věk jsem projevil až neskutečnou dávku pohotovosti: „Já si ty šušně nevytahuju, ale já si je tam dávám.“

***

Lhal jsem a lžu dodnes. Mezi mé nejčastěji praktikované žertíky patří záměna jmen. Zejména toho mého.

Samozřejmě, že tento žert není vhodné užívati tam, kde vás lidé znají už několik let, ale když se člověk ocitne v novém kolektivu a dojde na kýžené představování, není snad vhodnější příležitosti. V tomhle směru jsem se značně vyhovadil v prvním semestru na vysoké škole. V kolektivu dvaceti lidí bylo jen jednomu jasné, že se ve skutečnosti jmenuju Martin.

Prvotní rozhovory s mými současnými spolužáky probíhaly přibližně podle následujícího schématu:

Já: Ahoj!

On/Ona: Ahoj. Já jsem Jan(a). A ty?

Já: Já jsem Karel. Těší mě.

Po několika minutách:

Jan(a): Karle, co jsi dělal za střední školu?

Já: Promiň, ale já nejsem Karel.

Jan(a): Ach… tak to mě omluv… domníval(a) jsem se, že jsi říkal, že jsi Karel.

Já: Ne. Jsem Kamil.

Jan(a): Dobře. Už si to budu pamatovat .

Po několika dalších minutách:

Jan(a): Kamile, máš nějakou oblíbenou hudbu?

Já: Kamile???

Jan(a): Jsi snad Kamil, ne?

Já: Promiň, ale dělal jsem si z tebe srandu. Předtím. Opravdu se jmenuju Karel. Jen jsem tě zkoušel.

Jan(a): Ty jsi vtipálek…

***

Jak je uvedeno výše, záměna jmen patří k mým nejfrekventovanějším fórům. Bohužel… u tohoto žánru mívám značné problémy s načasováním „vyložení karet“. A to ani nemluvím o tom, že kolikrát zapomínám na to, co jsem komu nakecal.

V důsledku toho se mi již několikrát přihodilo, že jsem třebas šel po ulici a naprosto ignoroval zoufalé křičení: „Karle! Karle! Karle, no tak stůj!“

Když mě pak dovolávající obvykle dohnal, byla na místě klasická fráze: „Cožpak si hluchej, kamaráde?“

Na typickou otázku existovala typická odpověď: „Promiň, ale já si tak nějak nemůžu na to nové jméno zvyknout.“

*** 

Vydávání se za Karla mi i nejednou zkomplikovalo život. V den svého svátku jsem musel polovině spolužákům ukazovat občanku, aby pochopili, že mi „známí ze střední“ negratulují jen tak ze srandy. Karlíkovský žert pocítil na vlastní kůži i můj profesor ze Stavebních hmot, kterému přišlo přinejmenším podivné, že mě hodně lidí oslovuje úplně cizím jménem. Jednou po hodině si mě odchytil a já mu pak musel složitě vysvětlovat, že není nutné, aby v seznamu studentů škrtal Martina a nahrazoval jej Karlem.

Naopak - někteří se mého vysvětlení ještě nedočkali. Např. jedna moje spolužačka z vedlejší skupiny, která se i teď (na konci druhého semestru) stále domnívá, že jsem jmenovec notoricky známého Zlatého slavíka. Nejsem si však jist, zdali je vhodné říci jí pravdu zrovna nyní… těsně před začátkem zkouškového období. Ten šok by dost možná neustála.

***

Do podobné polohy zamířil i můj fór s vymyšlenou sestrou. Před dvěma lety jsme byli s přáteli posedět v čajovně, a jelikož diskuse zrovna neproudila, napadlo mě, že by možná nebylo od věci svěřit se ostatním o útrapách své starší sourozenkyně. Zpočátku probíhalo všechno hladce a většina mi věřila… když se ale do toho připletlo první „malé“ přehánění, pozornost se velmi rychle vytratila.

Dlouhé dva roky jsem žil v domnění, že všichni můj výmysl pochopili (resp. jsem na tento vtip dávno zapomněl), když tu mi na ulici zkřížila cestu jedna má velmi dobrá kamarádka.

Po vzájemném položení omšelých otázek „Jak se máš?“ se mě optala: „A jak se daří ségře?“

Její zájem mě překvapil a neuvědomuje si staré souvislosti, zbrkle jsem se podivil: „Sestra??? Já mám nějakou sestru?“

*** 

V kruhu blízkých přátel s podobnými bláboly už jen stěží uspěju, ale když už se mi to podaří, mám z toho dvakrát tak větší radost. Nenapravitelný je v tomhle směru můj brácha. Chudák… za poslední dobu jsem mu navykládal, že budou Jágrovi řezat nohu (o čemž bylo pojednáno v povídce „Jarda Jágr“), že chtějí na letní olympiádě zavést disciplínu v klicích a že mu hrozí vězení, když někomu poslal nevyžádané erotické obrázky (drama „Pornoman“).

Za nejhodnotnější zářezy však vděčím své někdejší spolužačce ze střední. Té jsem během „výpočetky“ posílal na počítač zprávy typu „Error! Reset your computer!“, a když už mě to přestalo bavit (ve chvíli, kdy se z jejího zařízení začalo nebezpečně kouřit), zaslal jsem jí sdělení ve formě: „Lucko, teď už to restartovat nemusíš“. To, co následovalo, mě vyloženě dostalo.

Otočila se čelem ke mně a s udiveným výrazem ve tváři se mě zeptala: „Marťo, je možné, aby mě ten počítač znal jménem?“

***

Některé mé žerty dopadly i tragicky. Tedy skoro tragicky. Většinou se tak stalo na základě toho, že jsem něco nevědomky heftnul a ostatní se toho chytli, aniž by to bylo v mém zájmu.

Příkladem toho jest příhoda z floorballového soustředění, kde mě (snad za trest) ubytovali s partou desetiletých capartů. Dva týdny plné utrpení a poslouchání pubertálních řečiček, věčného pošťuchování a dohadování, kdo umí lépe střílet na branku…

Pouhý jeden den mi stačil na to, abych si uvědomil, že mě čeká nefalšované peklo, a tak jsem se tomu patřičně přizpůsobil a nepřetržitě plácal blbosti. Nejrychleji se ujal můj oblíbený žertík se švábem.

„Co je to šváb?“ zeptal se mě nejmladší spolubydlící.

„To je brouk,“ odvětil jsem, maje zrak zabořený v časopise.

„Jakej brouk?“ pokračoval zvídavý skřetík.

„Masožravej!“ zdůraznil jsem a zakoukal se na „za oknem se sušící“ šusťáky. „I proto dnes budu spát v šusťácích, protože ty – jak je známo – šváby odpuzují. Přes ně se ty mrchy neprokoušou.“

*** 

Po třech dnech navštívila naši chatku „pořádková“ inspekce. Všechno by probíhalo v klidu, kdyby se zrak naší zdravotnice nezachytil na těle už usínajícího Jakuba.

„Jakube?“ oslovila jej zaskočeným tónem.

„Ano?“

„Ty spíš v šusťácích?“

„Jo.“

„A tobě je zima? Vždyť jsi v nich pobíhal venku, hrál v nich fotbal, jezdil na kole…“

V ten okamžik mi netrvalo dlouho, abych si dal všech pět dohromady. Vzýval jsem všechny bohy na nebesích, aby Jakub držel jazyk za zuby…

Marně však. Můj osud mě dostihnul.

„Martin říkal, že tu jsou švábi, kteří žerou lidské maso…“

*** 

Když se před okolím prezentujete jako notorický lhář, je jen otázka času, než vám bližní přestanou věřit úplně. K tomuto údělu jsem dospěl během maturitního ročníku na střední škole.

Kořeny uvědomění byly zapuštěny v momentě, kdy jsem na školní chodbě narazil na naši angličtinářku.

„Martine, vyřiď ostatním, že se dneska neučíme ve 105, kde se maluje, ale o tři patra výše,“ využila mé přítomnosti k závažnému sdělení.

To si ovšem vybrala toho nepravého. Když začala výuka a ona vyučující dorazila do třídy 405, zbytečně se podivovala tomu, že jsem tam jenom já.

„Martine, ty jsi ostatním neřekl, že je výuka přemístěna do jiné místnosti?“ optala se mě překvapeně.

Nebylo důvodu lhát i paní učitelce, a tak jsem popravdě odpověděl: „Řekl, ale když oni mi nechtěli uvěřit…“

*** 

Jak jsem zjistil, nejsnadnějším prostředím pro lhaní je internetový chat. Na uživatelsky oblíbených pokecech se mi podařilo nachytat nejednu důvěřivou náturu (je to tam snazší, člověk se nemusí kousat do jazyka a musí se jen soustředit, aby to, co napíše, vyznělo dostatečně věrohodně). V posledním měsíci to schytaly dvě šestnáctileté dívky. Zatímco té jedné jsem nabulíkoval, že si povídá s Vojtou Kotkem (otrkávala se krátce a záhy se mě zeptala, jestli s ní nechci něco mít, na což jsem zareagoval, že pokud vypadá jako Jirka Mádl, pak i možná ano), tak tu druhou jsem přesvědčil o tom, že s ní „chodím“ (tady mi pomohla řada shod s jejím skutečným přítelem – stejný věk a jméno atd.).

*** 

Žert s nejhromadnějším dopadem se ale datuje tři roky nazpět. To jsem byl na svém posledním táboře, na kterém mě vedoucí požádali, jestlipak bych nechtěl u plánovaného večerního ohně říci nějakou strašidelnou historku. Vědom si svého občas trapného vystupování, v mžiku mi došlo, že bych tímto mohl ztratit své těžce vydobyté postavení v očích přítomných sličných slečen, a tak jsem tuto vřelou nabídku vřele odmítnul.

Když pak onoho večera vzplál oheň a po necelých dvou hodinách se přiblížila večerka, neminul mě očekávaný podraz.

„A teď nám Martin řekne nějakou strašidelnou historku,“ uvedl mě do nevyhnutelného děje náš vedoucí.

„Ale ne…“ utrousil jsem bezmocně.

***

Masivnímu prošení davu se odolává jen těžko, a když se k tomu přidají výhružky ohledně zkrácené večerky, nemůžete si hrát na zarputilého bojovníka. Po nějakých dvou-třech minutách jsem tak konečně spustil. Pohledy malých i větších jedinců mě bičovaly ze všech stran a já byl – popravdě řečeno - nepatrně nervózní. Zaměřil jsem se tehdy na příběh, který mi kdysi řekl můj taťka a jenž mě jako malého dlouho budil ze spaní

Jakmile jsem dohovořil, nastalo chvilkové ticho a já bláhově očekával, že se poslouchající přiblížili alespoň na kilometr strachu z potenciálního nebezpečí. Marně však… po několika vteřinách mě zavalila salva „posilujícího“ smíchu.

„Řekni něco strašidelného a ne takovou pohádku,“ prosil mě mohutný mnohohlas.

„Nu což,“ pomyslel jsem si, „když už se ztrapnit, tak pořádně.“

Jakmile utichl i ten nejšeptavější hlásek, s chutí jsem se pustil do toho největšího blábolu. Historku o vrahovi, který plení osadníky „jednoho“ tábora, jsem osladil několika litry krve, mrtvým vedoucím, pěti zničenými chatkami a dalšími nezbytnými ingrediencemi.

*** 

Po mé slovní exhibici bylo společenstvo ohně rozpuštěno do svých dřevěných domovů.

S kamarády z chatky jsme se dlouho smáli tomu, co se dělo u ohně, když tu…

…když tu do našeho obydlí vrazila mírně zadýchaná vedoucí.

Na to, co mi řekla, nezapomenu do konce svého života.

„Martine, chtěli jsme sice nějakou strašidelnou historku, ale že vytáhneš zrovna tuhle… Děcka se zabarikádovali v chatkách, pozavírali si okenice a uzamkli si i vchodové dveře… Nemůžeme se k nim dostat!“

Takového uznání jsem se už nikdy nedočkal…