* Všechny osoby v tomto příběhu jsou, kromě mne, zčásti vymyšlené a podobnost se situacemi z mého života je čistě záměrná. PS:Mé vnímání je mimo veškerý čas a prostor a nehledejte v tom logiku..........:-)

Den blbec

aneb, až zase budu chtít vylézt z postele, radši mě zastřelte.

Každému se to už stalo. Ráno se vzbudíte, slaďoučce vyspinkaní, se skvělou náladou a elánem, který značně vychladne ve chvíli, kdy zjistíte, že budík nepřežil váš noční pád z postele a tudíž nezvonil jak je běžné. Respektive, že nezvonil vůbec a vy za deset minut musíte vypadnout z domu.

Pohled do zrcadla mi sebevědomí také příliš nezvedl, protože se moje od přírody NĚŽNĚ vlnité vlasy po nočním souboji s peřinou přeorientovaly na styl afro. Po několikaminutové snaze dostat ty špagáty pod kontrolu jsem to vzdala, stáhla vlasy do ohonu a vystřelila z domu. Stavila jsem se pro kamarádku, která mi přiběhla otevřít rovněž s účesem ve stylu „rozcuch“ a nenamalovaná.

„Jé, ještě že jdeš později, já dneska absolutně nestíhám.“, uvítala mě s trpitelským výrazem ve tváři. Po namáhavém hledání deštníku, svačiny a obouvání bot se kterými její drahý bratr předchozího dne brutálně usmrtil nevinného pavouka, jehož třetí noha zleva na výše zmíněné botě stále ještě byla, jsme vyrazily přes les do našeho ústavu. Den začínal navzdory nedorozumění s budíkem celkem slibně, na obloze vycházelo slunce a celý les se topil v opojné vůni.....

Z opojení mne probralo až naléhavé zatroubení, kterým mě počastoval řidič zkracující si cestu přes les a to tak důkladně, že jsem leknutím sklouzla po štěrku na kraji silnice a zahučela do příkopu. Po pár vteřinách jsem se probrala z počátečního šoku a vyhrabala se z příkopu, abych zhodnotila škody. Měla jsem rozedřené dlaně a srdce mi při pohledu na roztrhané džíny krvácelo s téměř stejnou intenzitou jako koleno. Při příchodu do školy jsem už jen tiše doufala, že příděl dnešních katastrof už je vyčerpán. Chyba. Paní profesorka fyziky se nejprve zkoumavě rozhlédla po třídě a pak vytáhla totálně antipatický známkovací sešit. Naše fyzikářka má obyčejně ve zvyku zkoušet podle data, což byl jeden z důvodů, proč jsem si nedělala starosti.

„ Tak kdo.......Tarabová. Pojď k tabuli.“

Tak nic..........

Cestou k tabuli jsem „vědecky“ bilancovala situaci. Včera jsem přišla domů večer, na učení jsem se ani nekoukla, na fyziku jsem dutá jak pařez a z poslední hodiny si pamatuju ciferník visící nad tabulí, který jsem vytrvale hypnotizovala a modlila se, ať už můžu proboha vypadnout domů. „Tak nám řekni......co je to kappa?“

„Noo....“,začala jsem obezřetně a očima vysílala SOS Adamovi( první a poslední pomoc a záchrana, nejlepší kamarád sedící v první lavici, nápověda, říkejte si mu jak chcete, je to prostě zlatíčko) „...to je...“,protahovala jsem nezvratné.

 „Newtonova konstanta“,chrlil na mě Adam.

Ježiši Kriste, to musí ten trouba vedle zrovna smrkat???? „ To je....ta konstanta.“,vyblekotala jsem nešťastně a trpce si pomyslela, kam se asi poděla moje dobrá nálada. „No, Newtonova nebo gravitační konstanta, že.“,nemohla se kantorka dívat,  jak se v tom plácám. „Tak nám řekni, jako má číselnou hodnotu?.“

ADAME, telegrafovala jsem zoufale,POMOOC!

„Blblblblbll krát deset na bblblb,“snažil se Adámek. Pochytila jsem tu nejméně potřebnou část. Aha, bezva. Určitě tam byla šestka a sedmička.

„6,67 krát deset na méně 6.“,střelila jsem. Z místa vedle Adama se ozval prazvláštní zvuk, který vydal tvor, jež se při každé chybné odpovědi u tabule začne plácat do čela a vydávat přibližně tento zvuk: „PCHHHGDFPFFFF“,

čímž chce každému zřejmě sdělit, že dotyčný chudák u tabule je naprostý pitomec. Skutečně okouzlující člověk.

Pětka do žákovské byla vyloženě ranou z milosti a já tiše přemýšlela, jak je život nefér...

...Říká se, že 90% holek chodí na WC hromadně a 90% kluků to v životě nepochopí. Nicméně jsem čekala na kamarádku v chodbičce a protože jsem se nudila, hodila jsem na ni přes přepážku prázdnou ruličku od toaleťáku. Její jekot mě nenechal na pochybách, že až vyleze nejspíš mě dle vlastních slov skutečně uškrtí. A jelikož se mám přece jen celkem ráda, schovala jsem se pod umyvadlo. Některé osoby by se skutečně měli naučit, že se na chodbu zavírají dveře, jinak jsme tam jak ve vitríně. Tak si tak čapím pod umyvadlem a ze schodů schází o dva roky starší, z mého pohledu velmi zajímavý jedinec(s nepříjemným zvykem dívat se na mě z dálky, ale jakmile se přiblížím na víc než metr a půl, sklopí hlavu), kterého bych chtěla moc a moc potkávat a to v tom smyslu, jakože pořád, ale NE když čapím pod umyvadlem s účesem připomínající mop po výměně názorů s mixérem, s rozflákaným kolenem a  roztrhanýma džínsama. Bleskově jsem se zvedla a při tom pozapomněla, že je nade mnou umyvadlo...................(AU)

Ze dveří jsem vypálila rychlostí blesku a pelášila po schodech. Ano, vzdálenost metr dvacet a on  ZASE klopí hlavu.....najednou slyším samu sebe, jak říkám překvapeně: „Ahoj!“

Jeho odpověď zněla minimálně tak překvapeně jako můj pozdrav, jenom on to doprovodil obočím zvednutým o pár čísel nahoru. Zapadla jsem za roh a pár sekund jenom dýchala. Když jsem se po chvíli přestala třást, vybuchla jsem šíleným smíchem a říkala jsem si: sakra já jsem dobrá, jsem dobrá, jsem dobrá........ a absolutně nevnímala, že se na mě lidi dívají jako na blázna a kámoščin výraz tváře říká něco jako: já k ní sice nepatřím, ale ona za to přece nemůže........

Když jsem dorazila ze školy domů, uvědomila jsem si, že zítra píšem z matiky, že musím umýt nádobí a ztratila jsem sešit do češtiny...........