Pomůžu ti do hrobu

Musíme si pomáhat :o)

Byla páteční noc a protože bylo hrozný horko, nemohla sem usnout. Podívala sem se na budík. Hm, bude půl jedné a já mám spat. To je teda trapas! Všichni ostatní se bavili v oblíbené hospůdce, jenom já sem se musela doma užírat nudou. A to jenom proto, že sem všechny peníze utratila za sluneční brýle. Abych si je pořádně užila, i teď sem je měla na očích a chystala sem se s nima spat. Nebudu zapírat, že tlačily za ušima. Ale za ty peníze… Kočka mi vesele skočila na postel a to mě málem zabilo. Tak tohle teda ne, takový šoky. Teď už neusnu vůbec. Za prvý je horko, za druhý mě tlačí sluneční brýle a za třetí mě děsí kočka. Proto nemůžu spat, ale tohle je daň za svobodu. Kdybych neutekla od kořeňa, tak bych měla brýle i peníze, takže bych teď seděla nejspíš v hospodě. Kdybych neutekla, tak bych nebydlela sama a tím pádem bych se nebála. Ani bych neměla čeho, protože bych neměla kočku. Zato bych měla ušlechtilýho psa. Perfektní. Je mi to líto? Ne. Mám co sem chtěla. A nejlepší na tom je, že sem se rozhodla sama a je to moje rozhodnutí a to mně nikdo nevezme. A to je moje právo a to je moje svoboda. Mohla bych být na sebe dokonce pyšná - kdybych se momentálně nebála. Nuda mě vybičovala z postele. Hodila sem na sebe hadry, vzala sem si cigára a vyrazila sem ven. Nikde nikdo. Zapálila sem si. Ani sem nevěděla kam mířím, prostě sem chtěla jenom tak chodit, protože sem milovala teplý noci. Všude kolem bylo tak hrozný ticho, že sem slyšela, jak mi hoří cigareta. To se mi líbilo. Podívala sem se nahoru na sídliště. Byla tam. Hospoda, kde se bavili všichni kamarádi a známí. Bylo to kousek a kdybych chtěla, došla bych tam pěšky za pár minut. Určitě by mě někdo na pár sklenek vína pozval. V tom nebyl problém. Ale já sem tam nechtěla. Chtěla sem být sama, nebo se aspoň procházet. Bylo by škoda, sedět teď v hospodě. Co tam asi můžou dělat? Usmála sem se. No co asi – bordel, jako obvykle. Jak sem tak byla zamyšlená, ani sem si nevšimla, že míjím zastávku. „Ahoj.“ Trhla sem sebou. Na lavičce seděl ňákej kluk, mohlo mu být tak dvacet. Na sobě měl tričko a kapsáče. V ruce držel flašku. Zastavila sem se. „Nazdar. Myslím, že tě neznám.“ Trhl ramenama. „Nikdy sem tě neviděl. Ale to neva. Můžeš se se mnou napít.“ Chvilku sem váhala, ale pak sem si sedla vedle něho. Podal mi lahev. „Máš ňáký méno?“ Zeptal se. Zasmála sem se. „Jo. Asi jo. Každej se ňák menuje, ne?“ Napila sem se. „Já sem Borek.“ Pokývala sem hlavou. „Hm, dobrý.“ Nechápal. „Co dobrý?“ Chtěla sem něco říct, ale zaskočilo mi, tak sem musela počkat, jestli se udusím nebo ne. Když to přestalo, pokračovala sem. „Dobrý méno.“ Usmál se. „Eště nevím, jak se menuješ ty.“ „Já? A není to jedno?“ Pokrčil ramenama. „Vlastně – teď jo.“ Sebral mi flašku a napil se. „To mně vysvětli, proč tady sedíš v noci, sám a chlastáš. Asi nikam nejedeš, že jo?“ Loktama se opřel o kolena a flašku držel před sebou. „Já sem chtěl jenom vypadnout z domu. Už mě to tam štve. Všechno mě štve. Celej život – ten mě vyloženě sere. Tebe ne?“ Zakroutila sem hlavou. „No, včera mě všechno štvalo, protože sem ráno zaspala, odpoledne mně utekla kočka a taky mně chytla plotýnka a málem sem vyhořela. Ale dneska už su v pohodě, protože kočka je zpátky a plotýnku budu mít spravenou zítra.“ Podíval se na mě. „Ale to mně nevykládej, že tě to tady baví.“ Zapálila sem si cigáro. „No, že by to tady bylo k popukání…“ Pořád se na mě díval. Podívala sem se na zem. „No tak jo. Nebaví mě to. Ale co s tím naděláš, no? Nic. Vidíš. Trpíme až do konce.“ Napil se. „Chtěl bych umřít teď hned a je mi jedno kde a jak.“ Rozhodila sem rukama. „A proč to neuděláš? Mi nevykládej, že je tak těžký umřít. Když to doopravdy chceš…“ Zamyslel se. „Ale tak – chtěl bych něco napsat. A nemám tužku.“ Okousala sem si nehet a pak sem řekla: „No, ne že bych ti v tom chtěla pomáhat, ale bydlím tady kousek a papír a tužku mám.“ Ožil. „Tak jo. Dem k tobě.“ Zvedli sme se. Cestou to ve mně hlodalo. Jestli nedělám blbost…. „No, hele, a jak to chceš udělat?“ Znovu se napil. „Já nevím. Je tolik možností… Co navrhuješ?“ Zamyslela sem se. „Je to na tobě, ale já bych… žiletku.“ Usmál se. „Fajn. A fakt ti to nebude vadit?“ „Bude, ale přece dělám dobrý skutek, ne? Myslím, že ti pomáhám, abys nemusel trpět. A to je dobrý. Takže se mi to jednou vrátí.“ Došli sme ke mně. Dala sem mu papír a tužku a pustila rádio. Kočka mňoukala a morče šíleně kvičelo. Kořeň psal a jinak se nedělo nic zvláštního. Když to dopsal, donesla sem mu žiletku. Řekl, kam mám ten dopis poslat, řekl mně zdar, naposledy se napil a podřezal si žíly. Chvíli trvalo, než zavřel oči a přestal dýchat. Podívala sem se na něho zblízka. Bylo po něm. Ještě nikdy předtím sem se se smrtí nesetkala. Byla sem teď vyděšená a zpanikařila sem. Nenapadalo mě nic, co bych mohla udělat. Každopádně sem věděla, že tohle bych nikdy neudělala. I když – nikdy neříkej nikdy. Zapálila sem si cigáro a zavolala sem kamošovi. Bohudíky to vzal. „No, nazdar, to su já. Prosimtě, rychle přiď. Mám v posteli mrtvýho kořeňa a nevím co s ním.“ Když slíbil, že hned příde, nezbývalo mi nic než čekat. Sedla sem si vedle něho na postel a napila se z flašky, která ho přežila.

---