Unisex

„Promiň jsi holčička nebo chlapeček?“ otázala se mne upatlaná zmrzlinářka jednoho parného léta zhruba před deseti lety. „Holčička“ špitla jsem tenkrát, vyrvala jí kornout z ruky a s brekem jsem si utíkala půjčit od tety dlouhovlasou paruku. Za mé ponížení mohl chlapecký účes. Uznávám, že díky němu mohl být poněkud problém rozhodnout, zda mi do zmrzliny cukrářka zapíchne růžový a nebo modrý deštníček. Neshledávám to ovšem natolik hlodavé, aby jí to přimělo pošramotit křehké dětské sebevědomí. I já mám občas potíž určit mluvnický rod některých osob a přesto za nimi neběhám a nezjišťuji, jestli mají v občance uvedeno F nebo M.
Pocitu křivdy jsem se zbavila až poté, co se mi můj otec svěřil se svou podobně nedůstojnou zkušeností.V jeho máničkovském období na něj chlapci pravidelně pískali a označovali ho za fakt dobrou kost. A to měl knír. Podle vlasů se pohlaví jednoduše určovat nedá. Ale podle čeho tedy? Málo kdo má v dnešním shonu čas každý rozhovor začínat větou „Dobrý den, mé jméno je Lucie a jak zní to vaše?“ Navíc je zde nebezpečí, že se to přes všechnu námahu mine účinkem a ono stvoření se vám představí jako Saša, popřípadě Pája. A jste tam, kde jste byli.
Samozřejmě se vše dá řešit označením čistě neutrálním. Takovým, jež osloveného nezařadí do nesprávného šuplíku . Máme na vybranou ze široké škály bezpohlavních slovíček a všichni je dobře známe a v běžném životě používáme. Ovšem zastavovat neznámé lidi na ulici s prosbou „Hele nevíte kudy se jde k divadlu, či „Člověče nemáte zapalovač“ je pouze pro silné nátury. A tak nezbývá nic jiného, než střílet od boku. Bohužel i sebelepší střelec někdy mine a to mu pak není co závidět. Jako můj nesmělý a osamělý kamarád. Jednou zahlédl na ulici dlouhovlasou krasavici a v záchvatu odvahy k ní se světáckým úsměvem přistoupil a žoviálně pronesl „Slečno vy byste z fleku mohla dělat reklamu na šampón“. Velice rychle mu poklesly koutky i nálada, když zjistil, že k dlouhé hřívě oné modelky nepatří ani tak krátký rozum, jako spíše celkem zvučný baryton. Ztrapnil tím nejen sebe, ale také dotyčný terč, jenž tak horečnatě toužil zasáhnout.
Babička tvrdí, že dnešní generace si za tyto omyly může sama. Dlouhé vlasy spletené do olezlých hadů (vysvětlila jsem jí, že má pravděpodobně na mysli dredy), náušnice nahuštěné na každém milimetru ucha a pak také náobočnice, nápupečnice, nájazyčnice atd. (piercing ). Sukně přes kalhoty, tílka přes trička, spodky přes hlavu…..všechno volné a ucourané, přičemž nezáleží na tom, zda si dotyčný hrál v dětství s autíčkem, nebo s panenkou. A pokud by se člověku zachtělo něco rozeznati třebas podle hlasu, záhy zjistí, že všechny nuance jsou zastřeny rumovým chraplákem. A tady se sluší projevit mou sounáležitost s vrstevníky a poznamenat, že je prostě jiná doba, drahá pramáti. Pryč jsou časy jednoduché a pohodlné, kde byl každý snadno zařaditelný už pouze podle toho, zda strkal nohy do dvou úzkých nohavic (kalhoty=muž), nebo do jedné o trochu širší (sukně=žena). Dnes je mládež složitější a tajemnější. Chce být posuzována podle toho, co má uvnitř a ne podle své vnější slupky. A považte! Toho adrenalinu, když se pak vydají hledat partnera. Nikdy neví, jestli se trefí! A pokud ne, mohou získat alespoň velice důvěrné přátelství.
Babička partnera má už třicetpět let a má také mravy ze staré školy. Je na svou ženskost hrdá a omyly toho typu jí nehrozí. Nosí tmavě modrý plandavý kostým („přece nebudu nosit upnutý trička jak nějaká dvacítka“) a když jsme spolu nedávno byly v cukrárně, jedna upatlaná a unavená cukrářka mi podala zmrzlinu a posléze se otázala „A dědeček si nic nedá?“

---