Pěkný holubník

Holub Lilek se narodil v Pěkném holubníku. Byl to jeho domov a jiný ani nechtěl, protože jej, stejně jako jeho předky, k Pěknému holubníku poutalo přátelství s ostatními usedlíky a hlavně - hluboko zakořeněná tradice.

Legenda, která se vypráví vnoučatům - a ta ji zase obohacují pro svá vnoučata - praví, že kdysi dávno zde našlo domov společenstvo kočovných holubů v Památný den. Tenkrát nocovali na nedaleké střeše spolu s klanem stejně toulavých havranů, když krátce po rozbřesku ze stavení pod nimi vyběhl Člověk. Byl ve stavu náhlého prozření a osvícení (měl ostatně předurčit osud generacím holubů!) a tak v transu a za doprovodu rituálního kakofonického  zpěvu ženy v okně (havrani, pohlceni hloubkou chvíle, se prý k ženě přidali ve stejné tónině a jejich hlasy byly k nerozeznání podobné jejímu) doběhl Člověk do středu dvora, zde udeřil do dřevěného kůlu na jehož vrcholu se rozkývala budka s mnoha otvory a z plna hrdla zvolal: "To je mi teda PĚKNÝ HOLUBNÍK!"

Po svém proroctví vyčerpaně osedlal koně a ten jej cvalem odnesl za hory. Dle zaručených zpráv od potomků světoběžných holubů tam Člověk žije ve věčné slávě, ozářen tisíci slunci, v poduškách z holubího peří a hovínek, která jej hřejí.

Holubi se nastěhovali ještě téhož dne a začali zařizovat domov. Havrani posmutněle uznali, že holubník není havraník a dodnes žijí potulným životem.

Holub Lilek je tedy, stejně jako všichni jeho vrstevníci, potomkem starého rodu holubů, kteří z generace na generaci Pěkný holubník dědí.

Jeho otec se jmenuje Baklažán Osmý. Za ženu si k velké závisti a údivu ostatních vzal holubici s exotickým jménem Aubergine, kterou poznal na služební cestě až v daleké cizině. Svému prvovyseděnému synovi dali, kdo ví proč, jméno Lilek.

Lilkovi se ale nelíbilo. Raději by byl Baklažán Devátý nebo třeba Rostislav. Jméno Lilek mu připadalo zženštělé a také se ani trochu nehodilo k jeho budoucí profesi zděděné po předcích z obou stran. Ti v ní požívali velké vážnosti, ba platili za špičky v oboru!

Lilek byl totiž holub poštovní. Jeho matka proslula tím, že uměla široko daleko ze všech nejzvučněji a nejpůsobivěji zvolat: "RRRECOMANDÉ!" a otec byl obdařen šestým smyslem, díky němuž dokázal rozpoznat důležitost depeše, která měla být doručena. Psaní, o nichž věděl, že jsou nedůležitá, shazoval z nožky ještě doma, v Pěkném holubníku. (A byla to ta těžší, plná inkoustu. Baklažán dobře věděl, že kdo se ve spěšném psaní rozpovídá, nemá na srdci nic veledůležitého. Jen krátká, stručná sdělení jsou ta, která hýbou dějinami.)

Nedoručených vzkazů už byla plná ošatka, ve která maminka Lilka vyseděla. A každý takový odložený dopis znamenal jeden báječný výlet, na které tatínek malého holoubka brával, někdy za humna, jindy do opravdových cizích světů, daleko za hory, které se při výhledu z holubníku modraly na obzoru. To podle toho, jak dlouhá by byla Baklažánova služební cesta.

Když měla výprava trvat několik dní, Aubergine jim zabalila na cestu ranečky s buchtovými drobky, jeden větší, jeden menší, to kdyby museli překonávat dlouhé vodní pláně nad nimiž duje vichr a kde není ani jediná větévka k usednutí nebo palouček k sehnání něčeho k snědku.

Malý Lilek zbožňoval výlety s tátou. Nejvíc se těšil na ty dlouhé, do ciziny, z nichž se pak tolik  těšil domů do Pěkného holubníku. Na cestách se pak usilovně zajímal o všechno, co se týkalo jeho vytouženého, do vínku mu vloženého poštovského řemesla. Donekonečna se Baklažána vyptával na všechny psané i nepsané zákony spedice, detaily vyúčtování lístkovních zásilek na účet adresáta, snažil se vtisknout si do hlavy, podle kterých řek, lesů a kolejí rozpozná cestovní koridory konkurence jimž je třeba se vyhnout ("...holubí listonoši si nelezou do zelí, chlapče!") a kde číhají největší nebezpečenství.

Poštovní holub totiž není nějaký "prostě holub". Je to holub s pověřením, důležitější než ostatní a dvakrát zodpovědný. Když se káně pokusí ulovit poštovního holuba, ten musí prchat dvojnásob rychleji, protože zachraňuje sebe i psaní. Je přeci zavázán jej doručit v pořádku a někdy se dokonce vrátit s odpovědí!

Otec Lilka vyučoval rád a důsledně. Vštěpoval mu, jak odlišit hodného holubáře, který si jde vyzvednout svou depeši, od požírače pečených poštovních holubů, důrazně jej varoval před nezaměstnanými městskými holuby ("jen vandráci a povaleči, kteří se živí žebráním tolik nedůstojným našeho druhu!") a kladl mu na srdce, že až pozná tu pravou - holubí děvče, které by chtěl přivést do Pěkného holubníku a mít s ní vajíčka - nesmí jí nikdy dávat hubičku z jiného drátu vysokého napětí, než na kterém bude sedět ona. Mezi holuby se traduje, že to přináší velké neštěstí a dokonce koluje hrůzostrašná historka o tom, že jeden takový pár pohltila při polibku z drátu na drát pekelná tlama.

Rodiče Lilkovi vůbec před spaním rádi vyprávěli rozličné kurýrní holubí historky, některé vlastní a jiné možná úplně vymyšlené. Lilek o ně vždycky škemral a otec s matkou se nechávali prosit jen na oko. Někdy je poslouchalo až dvacet malých holoubat a celá budka v takové večery ani nedutala. Baklažán měl vždy pod křídlem spoustu veselých či strašidelných příběhů z dávných dob a Auberginina vyprávění byla zase plná tajemných vůní levandule, sýrů a mnohých dalších slůvek, na jejichž představu někdy nestačila ani Lilkova nekonečná dětská fantazie.

O to víc ho však naplňovala touha už už být velkým listonošem, holubím poštmistrem, dostávat ty nejdůležitější a nejspěšnější spěšniny a létat s nimi do takových dálek, o jakých se Baklažánům Prvnímu až Osmému, ba dokonce ani Auberginům dosud ani nesnilo...