Pro mě je Lyryk hrdina!

Já vím, takové výkřiky už se dneska nenosí, jsou patetické a směšné, ale někdy jsou potřeba, aby vyvážily zklamání, hořkost a bolest z nepochopení zřetelně chvályhodných snah.

Znám Zdeňka daleko z dob, kdy nějaký Písmák.cz ještě vůbec neexistoval. Pamatuji si ho z kaváren, v nichž jsem při svých někdejších studiích práva také pokoušela svůj literární netalent. Z těch dob až do dneška si nesu v paměti úctu k jeho pronikavému úsudku a k nasazení s nímž je schopen řešit i zcela ztracené situace. Jsem asi jedna z mála, kdo sleduje jeho dnešní snahy s určitým potěšením, když vidím, že se mu daří jeho sny významně naplňovat.

Ze svých toulek po internetu si též nesu poznání, že všude se komunity na servrech pobratří, potom pohádají a rozejdou, aby se přelily do narůstající poptávky po blíženecké komunikaci ve svém vlastním a jistém prostředí. Je to zároveň výraz svobody i úzkosti, ale i úzkoprsosti. Od malé literární obce na internetu bych spíše čekala naplnění Zdeňkových představ o spolupráci, než rozlamování a drastické rozchody.

Mnoha detailům v prvním odlivu ani v tom nynějším jistě zcela nikdy neporozumím. Ale jedno vím jistě. Písmák nepřešlapuje na místě. Zcela realisticky řečeno se stal nepominutelnou součástí českého literárního života. Pořádá čtení. Podporuje úsilí o zviditelnění vytušených, možná v budoucnu legendárních básníků a třeba i romanopisců, kdo ví. Nakonec zakládá časopis a snad dosáhne i vydávání edice písmáckých autorů. Věřím tomu, protože Zdeněk takové věci myslí vážně a nikdy své vize nevzdává. A to všechno ve zcela jiné situaci, než bývalý oslavovaný a legendární webmaster (Olda?). Pokud vím, tak předchozí webmaster nepublikoval ve znatelné míře současně se správou vlastní literární díla. Nepořádal pravidelné literární pořady. Neobjevoval autory a nepovzbuzoval je k hlubší literární práci. Tak co byste po něm ještě mohli chtít?

Vzpomínám si zhruba na naše setkání před rokem, kdy mi vyprávěl, že není pro něj únosné organizovat celé dění na Písmáku sám. Lámal si hlavu, jak vtáhnout do hry i ostatní. A jak to dopadlo? Dočetla jsem se tady, že má (on!) pomalé tempo, že včas nevyřešil nějakou redakci podle přání několika jednotlivců. Dokonce, že klíčovou otázku vznikajícího sdružení opět nezařídil on sám. Ale já vím, že sám to právě dělat nechtěl a sháněl spolupracovníky. A právě ti spolupracovníci nyní kritizují a odcházejí. A jaká praktická realizace za nimi stojí? Z hlediska faktů, toho vykonaného, mimo nekonstruktivní kritiku a vykřičené požadavky, zhola nic.

Proč tohle píšu? Vím, že mě za to nepochválí ani Zdeněk. Prostě a čistě jen z hlediska touhy po soudné rovnováze. Na opozičním servru Litera si nechutně notují nad „jedním nejmenovaným servrem“. Nevěcnost, hrubost a cynismus je tam i tady v nekonstruktivních diskuzích hrdinstvím. A k tomu musím za sebe dodat, že pro mne nikoliv. Já se nemusím nikoho bát, nejsem na této vaší komunitě ani závislá, ani příliš účastna, jsem jenom čtenářka několika zdejších autorů, které mi z mého hlediska objevil právě Zdeněk. A já mu za to takhle zcela netakticky veřejně děkuju.

On mi to odpustí. Vím to. Stejně jako odpustil už dávno i všem svým „odpůrcům“, kteří na tuhle jeho vlastnost nehodlají schválně nikdy přijít. Přitom se jen stačí podívat objektivně na jeho nedávné smíření s oblíbeným chroustjazzem. Kolik z vás by po osobní tahanici a četných invektivách, a přiznejme si i přímých urážkách, mělo tolik vnitřní kázně a soudnosti, aby zanedlouho po hádkách uspořádali čtení opozičního autora, který navíc na pomoc této snaze ještě smazal před čtením svá díla. Pokud tohle nebyla tolerance, tak co jiného jste schopni za toleranci považovat? Žádnému jeho zábleskovému hněvu se nelze divit. Obavy, které mu občas pocuchají nervy lze jistě v klidu pochopit. Pro mne je to samozřejmě o to lehčí, že vidím relativně zblízka a mnohem šířeji jeho obecně nesnadnou životní situaci.

Písmák je, podle mne, skvělý projekt, tak se nebojte zvednout hlavy a sebevědoměji se na svého nynějšího webmastra dívejte i jako na člověka, který sdílí stejné existenciální úzkosti jako vy, ale nikdy o nich nebude veřejně mluvit. Nakládá si tolik, že mne pak na chodníku mine. Rozespalý, uzavřený a unavený. No, nevadí, ráda ho pozdravím sama.