Mihlava 7

sedma

kde je usoplená Marta, který jsem svý hrdinství ve školce v ručičce ručku vykládal? - budiž zde vypsána; je to jen vzpomínka v zájmu zkreslení v zájmu vytváření mýtu v rámci mluvení mě o mně...? - kdyby mi po pětadvaceti letech Marta najednou pinkla do dýnka: ahoj, já jsem ta, která, pokud se dobře pamatuje, se s tebou bavila o tom, jak budeme ženich a nevěsta a svatbu na zámku, protože v Lukách měli vždycky všichni svatbu na zámku a bydlet budeme taky na zámku, pan hrabě a paní hraběnka, a jezdit v kočáře parkem... eh, kde je země nahoře a co je nahoře, tady je tady na zemi, tam je to slepé místo v parku, kde bručí nemotorné včely dětství; když se zdejší hraběnka, ruská šlechtična jednou vracela z Vídně z opery, zabloudila v lesích, až se zjevil světec, který ukázal cestu k zámku; i nechala žena ta vystavět v parku kapli s okny tvaru srdcí a ten park má z letadla tvar medvědí kůže; když jsem se jednoho krásného dne v těch hnusných měsících, kdy mě Zina nechala, dostal po bloudění po okolních kopcích až k plotu louckého parku, branka byla zamčená... už drahně let... nikdo nemá právo bránit mi v tom, abych prošel zámeckým parkem, protože park a chůze parkem je pro mě čachtickou koupelí, parní kaplí... chystal jsem se kapesním nožíkem utkat se psy, kteří měli předepsáno rezavými tabulemi hlídat park před vetřelci, strážcům jsem se chystal vysvětlovat, jak jsem do parku zabloudil a teď z něj hledám cestu ven... pravda je, že spíš vždycky znovu hledám cestu dovnitř toho parku; proč měním styl vyprávění? copak nesvlékáme podle potřeby své životní historie, natahujeme nebo smršťujeme jak gumu do dětských trenek prožitý čas...? - nebyl jsem snad vším už tenkrát v pěti letech? - když jsem za toho citovýho hoře (vypravěč je požitkář!) brejlil do rybníčku pod staroslavnou Svatoslaví, oči jakéhosi dítěte jako kdysi na vycházce s otcem koukaly na kruhy na vodě a na duby a olše na březích; neuplynulo pětadvacet let, všechno se stalo teď! - na začátku jsem sliboval, že se dostaneme k podstatnýmu, ale to je podvod, protože jsem vůbec o ničem takovým mluvit nechtěl;  než o záplavách, po kterých zůstaly na stěnách domů na Starým Brně dodnes linky z vodních kalů, ty vězním v jantaru jak mikrokosmický svítivý povodně... rybníky jsou okna do jinejch rovin, tak jako nádraží, letiště, dálnice, tratě, řeky, cesty vůbec; nahatý nebe v zrcadle nahýho ukazuje...; nahotu mé přítomnosti v bytě se má žena snažila přehlušit hlasitě puštěnou hudbou, kterou jí půjčil její přítel... ježily se mi chlupy, když jsem se díval od tančícího domu na Vltavu, na magický vlny aut, ožívali bůžci, co je ničím, ale kým je nahradím, koho budou moje budoucí modly zpodobňovat? a sněžilo, sněžilo na kolotoči; jako je poprašek sněhu na cestě pamětí stop, jsou chodníky svlečené ze sněhu už cestami bez paměti... tak se míhá centrifuga symbolů, jen ze sebe setřást mánii interpretovat, jen se procházet, umět se projít do Borovinky a pak dál za mokrou louku u Hamrmlýna kolem štoly do svahu,  lesem po pěšině, podél vysokých trav, kde se mi zdálo, že slyším tlukot Minina srdce, ale bylo to moje vlastní; vyjít nad les, na kraji pole dál vzhůru modřínovým lesem, kolem hospody ke krematoriu a okolo křížku na skalce, co ve mě vždycky vyvolává pocit viny, když jdu kolem a nepodívám se na něj: kříž z plechu, dřevěný klekátko, kytky z umělý hmoty; Ježíška někdo sprejoval, jako by lil krev, a tak znovu zavedl řád do Lesnova: víme, kteří tady kamenují a kdo je kamenován; tak tam zase dál, protože tady na hranici lesa jsi se koupal ve včerejšku, na hranici města tě čeká dřez nádobí a stroboskopy tmavé silnice od Chvojna na Brod pod mostem a nad mostem od Jedlové, silnice, znečištění, otevřená okna...

---