Dáša

Dáša se probudila do nového dne. Do jarního dne. Sluneční paprsky pronikaly jemně do pokoje. Zahmouřila oči, světlo ji po ránu vždy oslepovalo. Nechystala se vstávat. Vychutnávala si nedělního rána. Nikam nemusí, nic nemusí. Jenom ležet, relaxovat a plnými doušky si užívat nudy. Nudění jí nevadilo. Skoro celý život se nudí. Nic neumí dost dobře. Nic nedokázala. V ničem není výjimečná. Kam spěchat. Proč spěchat. Jenom ležet. Klid. Je flegmatická nebo apatická? Svět ji už nezajímá, lidé ji nezajímají. Trpí existenčním problémem. Život nemá smysl. Kdybych aspoň něco uměla, pomyslí si. Klidně, bez emocí. Zhluboka se nadechne a převalí se na bok. Vzbudí zájem u sestry.
„Spíš?“, optá se. Dáša zamlaská a něco bručí.
„Tak co, spíš?“, naléhá.
„Jo.“, zamumlá.
„Nemůžu už spát, asi tak od dvou. Zdál se mi hnusný sen. Chceš ho říct?“
„Ne.“ Sestra se nenechá odradit.
„Jela jsem do školy, jako vždycky, normální, nic zvláštního … .Jedeme kolem jezera, koukám z okýnka a tam ležela nějaká nahatá holka; oteklá, fialová , asi mrtvá, obličej měla zabořený do písku, černý vlasy. Byl zrovna východ slunce, všechno bylo zalité v oranžové a červené Pak se mi to celý slilo v krvavý fleky. Fuj, hnusný sen. Měla jsem z toho hnusný pocit. Fakt. Ještě teď ho mám, když si na to vzpomenu. Ta mrtvola, jezero, východ slunce. Divný, fakt.“
„Hmmm …“. Nereaguje více. Snaží se usnout. Nejde to. Otevře oči, zamrká a zase je zavírá. Před očima má obraz. Mrtvola zabořená hlavou do písku. Slunce. Oranžová. Červená. Zamítavě zavrtí hlavou. Nestojí o takové představy. Ne. Otevře oči. Hledí na sestru. Asi spí. Nehýbe se. Převalí se na druhý bok. Zavírá oči. ZASE! Mrtvola na břehu jezera. Vtíravá představa. Vstane. Otráveně.

Odchází do kuchyně. Nasnídá se. Celý den má před sebou. V hlavě se jí honí sestřin sen. Pořád dokola. Do kuchyně vejde matka. Pozdraví se.
„Co budeš dneska dělat?“, zeptá se jí. Má strach o dceru, nic jí nebaví, ani ven nechodí. Cožpak nemá kamarády?!
„Nic. Co bych jako měla dělat“, odvětví jí.
„Jsi mladá, můžeš dělat cokoliv. Jít ven, bavit se, číst si, malovat. Jenom mi zase neříkej, že budeš celý den ležet v posteli a čumět do blba.“. Malovat?, utkvělo jí v hlavě. Malovat. Kdysi malovala. Bavilo jí to. Pak přestala. Proč, neví. Prostě přestala. Spíše pro sebe než pro matku polohlasně zopakovala: „Malovat.“.
„Ano,“, zajásá matka: „něco namaluj. Vždyť tak pěkně maluješ. Namaluj mi něco. To je dobrý nápad. Ještě ti zbyly nějaká plátna a barvy, ne?“. Dáša ji už neposlouchá. Odchází. Do pokoje. Malovat. Malovat. Lehne si zpět do postele. Podívá se na sestru. Spí. Oteklá mrtvola. Namalovat tak oteklou mrtvolu. Namalovat sestřin sen.

Vstane. Nezvykle prudce a nezvykle vitálně. Pospíchá ke skříni. Hledá barvy a plátno. Namaluje mrtvolu. Konečně něco dokáže! Nejdokonalejší obraz. Mrtvola. Na břehu jezera leží mrtvola. Černé vlasy. Tvář zabořena do písku. Východ slunce. Krev. Mrtvola při západu slunce. Hnal ji silný motor. Kde se vzal? Bez přemýšlení dělá všechny pohyby. Modrá, červená, fialová, oranžová. Barvy jsou na paletě. V ruce drží štětec. A pak to plátno. Bílé. Bílé jako lilie. Andělsky bílé. Ruka svírá štětec. Štětec do barvy a pak na plátno. Tvoří. Ona tvoří! Maluje. Jakoby jí někdo vedl ruku. Jezero – chladné, modré a ozářené oranžovým jasem vycházejícího slunce. Smrtelně chladné jezero. Zamrazí ji. Zhluboka se nadechne. Přivře oči. Štětec smočí ve fialové. Maluje. Tahy jsou přesné. Obraz mrtvoly má stále v mysli. Neuvažuje. Jedná rychle. Zachytit představu. Zachytit sen. Nikdo nedokázal zachytit sen. Rychle. Dáša pospíchá. Dáša ale přeci nikdy nepospíchala. Kam se žene. Maluje. Maluje slunce. Slunce při východu. Jak se pozná východ od západu? Třeba to je západ. Maluje oranžově zbarvené okolí jezera. Na mrtvolu dopadají první sluneční paprsky. Hotovo. Dílo štítivě odstrčí. Fialová mrtvolu se jí hnusí. Hnusí se nad svým dílem. Její oči jsou ale stále přitahovány na obraz. Mrtvola. Leží nahatá. Jezero. Jak dlouho tam ta mrtvola leží. Co se stalo. Namalovala stvůrný obraz. Přesto v něm nacházela zvrácené potěšení. Pověsila si ho nad postel. Sama si lehla. Hleděla na obraz. Usnula. Ukolébala ji myšlenka chladného jezera a hřejivých paprsků.

Dáša se probudila do tmavé noci. Vzhlédla ke svému obrazu. Visel stále na stěně. Pouliční lampa na něj vrhala konejšivě oranžové světlo. Projel jí strach. Nevynechal jedinou píď jejího těla. Vyschlo jí v hrdle. Žízeň. Vstala. Nohy se jí klepaly. Zamířila do koupelny, napít se. V zrcadle si všimla svého odrazu. Je pohublá, bledá. Černé vlasy má zapatlané od barvy. Od fialové. Pustí vodu. Je ledová. Smrtelně ledová. Hrůza. Projede jí hrůza. Utíká do pokoje. Sundá obraz a uklidí ho do skříně. Nechce se na něj dívat. Už nikdy. Chce zapomenout na mrtvolu. Chce spát. Pokaždé však vidi jenom mrtvolu. Marně bloumá očima po tmě. Nechce už vidět ten stvůrný obraz. Zítra ho zničí. Už je rozhodnuta. Propíchne ho a rozpárá. Nebude žádný obraz. Vyčerpáním nakonec usíná.

Probere se až ráno. Pohlédne na hodinky. Šest. Musí do školy. Sestra už odjela. Oblékne se. Nasnídá a vyráží. Je unavená. Moc unavená. Špatně spala. Míří na autobusovou zastávku. Zívá. Chce se jí spát. Moci tak usnout. Přijíždí autobus. Je prázdný. Divné. Nastoupí. Usedne přímo za řidiče. Klíží se jí oči. Na chvíli si zdřímnout. Unaveně zavírá víčka. Usíná. Něco jí probere. Neví co. Asi ta šílená jízda. Jedou moc rychle. Řidič se zbláznil. Pohlédne na něho. Ve tváři má strnulý výraz. Směs děsu a nemožnosti. Křičí na něho, nevnímá. Pohlédne dopředu. Svítá. Vychází slunce. Kam to jedou? Přímo do jezera. Ten obraz. Mrtvola. Jezero. Východ slunce. Vše jí dává smysl. Dáša se vrátí na své sedadlo. Smířená. Smrt se blíží. Rozvážně si svléká svetr. Musí to tak být. Nahatá mrtvola. Bude oteklá, fialová. Bude nahatá. Vysvlékne se z trika. Pocuchají se jí vlasy. Podprsenka. Sundá si sukni. Nemotorně. Vzala si dnes sukni. Ani silonky si nebrala. Hlásili pěkné počasí. Sundá si kalhotky. Odevzdaně sedí. Nikam nespěchá. Jezero bude chladné. Zemře rychle.

Řidiče ranila mrtvice a v posmrtné křeči tlačil nohu na plyn. Stále více. Autobus vjel plnou rychlostí do jezera. Dáša byla nahá. Tedy, skoro nahá. Zapomněla si sundat svoje značkové boty STEEL.

---