Jakubův obchod

Vyskočí to z plenek a člověk se bojí, že už nebude to krásné, dětské, miminkovské…Teď však když „chodím“ nakupovat ke svému mladšímu synovi do improvizovaného obchodu v našem obývacím pokoji, zdá se, že nic zdaleka neskončilo…Mám na krku polystyrénové korále, které vlastnoručně vyrobil a prodal mi je za 10 kč,-

„Jako, že si spleteš obchod a půjdeš  do obchodu k tomu stolu, kde obědváme…“ nabádá mne a vyhlíží- „pan prodavač“ kdy už si půjdu koupit další náhrdelník: „Mami, už pojď, až tohle dopíšeš, tak pudeš, jo? Za kolik to bude? Chvilka?“ Kývnu. Uhání mne a tak vstávám od počítače se škrtícím náhrdelníkem na krku a jdu nakupovat…

Je neuvěřitelné, jak mi coby nakupující, ve svém věku vyká a ochotně nabízí své zboží. Pečlivě odměřuje šňůrku, na kterou mi navlékne polystyrénové kuličky, poručila jsem si délku 39 cm, tak měří… „Paní, šlo by to 40?“ Ptá se, ochotně svolím a udělám tedy ústupek, ale tvářím se na pana prodavače, že to je tedy naposled co mu vyhovím, ať se učí kluk jeden, život je takový..Prodal mi výrobek a hned se stará, jestli přijdu ještě.. „Ale paní, možná se náš obchod bude rušit a bude to tady u obědvacího stolu, ale nevím, lidi jsou zvyklí tady..“

Za chvíli volá: „Mami, jak se píše- nové zboží?“ Překřtil mě na matku, něco potřebuje…

„Nejdřív napiš N.“ volám, ale jako bleskem se mi vrátí další otázka: „Co se píše po „N“. neochotně přidám, že  „O“, vím totiž, že takhle budu diktovat celý název N_O-V-É

 Z- B-O-Ž-Í… „A ještě „Í“- je měkký nebo tvrdý?“ ptá se nakonec, „ Měkký“, říkám, ale otázka pokračuje. „To se píše jenom čárka, že jo?“. „Ano..“ „Děkuji za odpověď“ praví kultivovaně, netuší, že píšu jeho výšplechty, na které bych nerada zapomněla…