Bludiště

Narodil jsem se... Ani nevím, snad před milionem dveří. Před milionem dveří, milionem místnůstek se čtyřmi východy. Dříve jsem to počítal, počítal jsem, kolik je to dveří od konce. Čeho? Nikdy jsem to nevěděl, bylo to něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Něco, po čem jsem se pídil a hledal. Lídé, které jsem potkával se zdáli, že to vědí. A zdálo se, že i vědí, do kterých dveří vstoupit. Jako by měli na stěnách čáry, pro mě neviditelné, podle kterých se řídili. Stejně jako mí rodiče. Zpočátku jsem šel s nimi. Zdálo se mi to správné, ale pak jednou se mi nelíbily dveře, do nichž chtěli vstoupit. Zní to hloupě, ted´ to vím, všechny jsou stejné.
Vydal jsem se tedy svou cestou. Šel jsem a hledal. Už mně to unavovalo. I když jsem se dozvěděl, co hledám. Hledám východ. Před několika tisícovkami dveří jsem potkal staříka, řekl mi to. Byl první, kdo to nazval jménem, kdo na mne vůbec promluvil. Všichni ostatní jen šli, usmívali se, občas zastavili a pohlédli vzhůru a něco zašeptali. Zkoušel jsem to, ale nic se nestalo. Asi nešeptám ta správná slova. Ale on tam stál, nikam nešel, a když viděl, jak tam nerozhodně stojím, řekl:
"Také jsem nikdy nevěděl, kam vstoupit. A čím jsem byl starší, tím jsem si byl méně jist, jestli to má smysl. Ale stejně jsem šel, říkal jsem si, za těmito dveřmi již ten východ musí být. A tak jsem šel, až do dnes. Ted´ vím, že jediný východ je tady dole."
Málem jsem se tam podíval, ale pak jsem si vzpomněl na zákaz rodičů.
"Co je tam?" zeptal jsem se.
"Jen se podívej..."
"Nemůžu, rodiče..."
"Ja vím, mně také.
Půjdu, ale pamatuj, neudělej stejnou chybu jako já..."
"Počkejte!"
"Hm?"
"Co když, co když je přece někde východ, jak jste to nazval, takové To světlé, krásné, jako se o Tom mluví?"
"Pak se za mne modli."
"Modlit? Co...?"
Byl pryč. Najednou zmizel.
Byl to zbabělec, za pár dveřmi by jistě našel východ. Šel jsem dál, s touto myšlenkou a potkával lidi, ti si ani nevšimli, že někdo odešel, je to samozřejmé. Jistě, někteří jej možná potkali, někteří jsou dost možná jeho potomky, ale kdo se o něj může starat. Každý hledá východ a třeba ani neví, že ho hledá, jako já jsem to nevěděl. Každý si hledí svého a tak to má být. Zbabělců si člověk nemůže všímat.
To jsem si dlouho myslel. Ale po tisícovkách dveří a hlodání jeho slovy mě svrběly oči od toho Něčeho tam dole, na co jsem se nesměl podívat.
Shlédl jsem. Byla to úzká černá díra. Černá. Ne, bylo to jasné, nebyl to východ. Žádné světlo nakonci. Jen tma.
Bál jsem se a tak jsem šel rychle dál. Ale nedalo mi to a tak jsem zkoušel oslovit kolemjdoucí:
"Prosím vás, co si myslíte o tom v podlaze?"
"Ty ses na to podíval?!"
"No..."
Když to slyšeli, už nic neřekli a odešli pryč.
Tak to bylo vždy.
Styděl jsem se.
Už na tu věc nemyslet! přikazoval jsem si. Ale nikdy mi to moc dlouho nevydrželo.
A pak, po dalších tisícovkách dveří, jsem si začal uvědomovat, že stařík nebyl zbabělec, možná dokonce naopak, vždyt´ šel do neznáma. A když si vzpomenu na jeho šedé vlasy, vousy a jak byl celý sešlý stářím a já nad Tím "tajným" východem přemýšlím již ted´, s jen lehounce obrostlou bradou a tak temnými vlasy... A třeba byl ještě chytřejší než všichni ostatní, co hledají něco velkého a přitom za každými dveřmi na ně volá to pravé, byt´ ne naprvní pohled lákavé vyústění...
Dlouho jsem takto šel a rozmýšlel se, bez starosti, že bych snad přišel o možnost tam Dolů vejít.
Až pak... Stoupl jsem si nad díru a hleděl do ní, zdali nezahlédnu něco, byt´ třeba jen odlesk světla. Ne, nic. Ale to mi nevadilo, byl jsem rozhodnut.
"Neudělám tu chybu, staříčku, nezestárnu." řekl jsem do ticha a skočil.
Dlouho jsem letěl.
No, spíše se mi to jen zdálo, asi po dvou výškách člověka mne oslnilo ostré světlo. -Zablýsklo se mi před očima, jak jsem dopadl na dno a narazil hlavou do zdi.
A ted´ tady sedím na lebce mého předchůdce, v klaustrofobně úzké jámě. Občas volám, když zaslechnu, jak někdo prochází kolem.
Ale nikdo se sem ani nepodívá.
Až možná jednou, někdo jako já a stařík. Třeba mu to rozmluvím a on mi pomůže navrch.
Ale chci vůbec nahoru?

---