V SRDCI ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ

Čím více České středohoří poznávám, tím více je miluji....

V SRDCI ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ

Zvu Tě k výstupu na kopec, který má krásné a příhodné jméno "Oltářík" anebo "Děkovka". Můžeš si vybrat. Romantické místo. Na vrcholu kopce, přímo na čedičové skále je zřícenina hradu, postaveného snad ve 13. století. Dílo člověka se tu snoubí s dílem přírody. Obě se tu vzájemně doplňují a svědčí o dávném a harmonickém soužití člověka s přírodou.

Oltářík bychom mohli nazvat srdcem Českého Středohoří. Z vrcholu (asi 500 m nad mořem) je nezapomenutelný a okouzlující pohled do krajiny. Jednotlivé vrchy tu vidíš úplně jinak než z Milešovky, z níž shlížíš na všechny ty homole a homoličky z výšky, zatímco z Olltáříku se Ti nabízí zcela jiný pohled. Vrcholky některých hor jsou výše než Ty stojíš, takže je vidíš v jejich mohutnosti, jak náhle se zvedají z roviny. Upoutá Tě Solanská hora, Lipská hora, Milešovský, Kloc, královna Milešovka, Kletečná a další. Zaujmou Tě téměř bezlesé kopce Ranského středohoří.

Zdá se, že jména Oltářík nebo Děkovka nejsou vůbec náhodná. Je to vskutku jeden z oltářů velebného chrámu Matky Země, kde se člověk skláněl s pokorou a úctou k neopakovatelné kráse středohorské krajiny a děkoval Bohu za její úrodnou půdu.

I dnes vystupují poutníci na Děkovku, aby poděkovali a vyznali lásku Českému středohoří. Jsou odměněni nejen pohledem na krajinu homolí něžně zelených, ale mají možnost spatřit zajímavosti z říše nerostné, rostlinné i živočišné. Z horkého dne se potěšíš pohledem na létající barevné skvosty - tolik druhů motýlů snad v jiném kraji nenajdeš.

Bohužel, ne všem lidem v současnosti jsou středohorské kopce posvátné. Setkáš se tu s dílem člověka, které svědčí o jeho trochu jiném vztahu ke krajině.... Pohled na torzo Vršetína Ti vžene téměř slzy do očí. Vršetín už nemá svých 470 m nad mořem a nemá ani zdaleka svůj původní tvar. kdysi byl takovou malou Milešovkou. Bezohledná těžba kamene poznamenala navždy tento kopec, který se pomalu, ale jistě ztrácí. Jeho torzo tiše žaluje a varuje.

I v dřívějších dobách člověk těžil kámen, ale jen tolik, kolik spotřeboval. Zakládal jen malé lomy, které nezraňovaly krajinu. Dokázal je včas opustit a najít jiné místo. Malá rána částečně zarostla a obnažená skála vypovídala cosi o dávné minulosti Země.

Dnešní člověk je netrpělivý, chce rychle zbohatnout a je mu úplně jedno jakým způsobem. Ber kde ber, a tak se rozhodne těžit kámen za účelem prodeje ve velkém bez ohledu na ráz krajiny, Zakládá nové velké lomy a je schopen bez výčitek svědomí postupně odtěžit další kopce. Rypadla se lačně zakusují do Deblíku a Trabice na pravém břehu Labe. A ještě je tu obrovský lom nad Litochovicemi. To jsou rány, které se již nikdy nezhojí.

Člověče, smiluj se nad krajinou, která byla kulturní, vzkvétala. Svědčí o tom dnes již zarostlé sady a opuštěné a schátralé kostely a zámky. Krajina, která byla i krajinou básníků, malířů a hudebníků, je proti Tobě, člověče, zcela bezbranná. Každý kopec je tu svéráznou, živou bytostí, která pláče, když je zraňována. Prohlédni si na slunci odlomený kámen - tu a tam se na něm zatřpytí droboučké krystalky, připomínající slzy.

Malíř Emil Filla považoval České středohoří za "kolébku naší budoucí kultury". Aby se toto jeho poselství splnilo a budoucí umělci a filosofové měli ještě kam chodit pro inspiraci, o to se musíš, člověče, postarat a zasloužit i Ty. Nedopouštěj zkázu této krajiny. O to Tě prosí srdce Českého středohoří.


16. 5. 2000

---